Článek
První neděli jsem to přešla. Bylo krátce po sedmé, když se stropem ozvalo vrtání tak silné, že se mi na nočním stolku rozdrnčela sklenice. Řekla jsem si, že potřebuje udělat jednu díru a za chvíli bude klid.
Nebyl.
Po vrtání následovalo bouchání, posouvání nábytku a zvuk, jako by někdo shazoval na podlahu pytle s kamením. Celé představení skončilo před polednem.
Další neděli se situace opakovala. Tentokrát začal v 7:12. Třetí týden dokonce o několik minut dřív. Soused si evidentně vytvořil stavební tradici: zatímco ostatní lidé snídají, spí nebo se snaží přežít následky sobotního večera, on bourá byt.
Prý je přece už den
Po třetím nedělním budíčku jsem si oblékla župan a šla zazvonit. Otevřel mi v pracovních kalhotách, se sluchátky kolem krku a vrtačkou v ruce.
Slušně jsem ho požádala, zda by hlučné práce nemohl nechat alespoň na pozdější hodinu.
„Vždyť je po sedmé,“ odpověděl. „To už je normálně den.“
Možná pro něj. Pro zdravotní sestru z přízemí, která se právě vrátila z noční, rozhodně ne. Stejně tak pro rodinu s malým dítětem vedle něj nebo pro důchodce, kteří mají obývák přímo pod jeho bouranou koupelnou.
Navrhla jsem kompromis: v neděli nezačínat před devátou. Soused pokrčil rameny. Přes týden chodí do práce a rekonstrukci musí dělat, když má čas. Na otázku, proč má jeho volný čas automaticky větší hodnotu než volno všech ostatních, už neodpověděl.
Vždycky to mělo být naposledy
V domovní skupině se postupně ozvali další sousedé. Každému tvrdil totéž: ještě jedna stěna, poslední obklady, pár děr a bude hotovo.
„Pár děr“ trvalo šest týdnů.
Předseda domu ho nakonec požádal, aby hlučné práce předem oznamoval a v neděli je posunul na rozumnější dobu. Soused odpověděl dlouhou zprávou o tom, že má právo opravovat vlastní byt a ostatní mu nemohou organizovat život.
O několik dní později zazvonila jeho manželka u našich dveří. Prosila mě, zda bych mohla ztlumit televizi. Jejich dcera byla nemocná a potřebovala se vyspat.
Televizi jsem ztlumila. Dítě za chování svého otce nemůže. Neodpustila jsem si ale poznámku, že klid je zřejmě důležitý, jen když ho potřebuje jejich domácnost.
Výchovná nemusí přiletět rukou
Od té doby soused v neděli začíná kolem půl desáté. Nevím, jestli ho přesvědčila manželka, předseda domu, nebo představa, že by se celý dům začal chovat stejně bezohledně jako on.
Na žádnou skutečnou „výchovnou“ samozřejmě nedošlo. Stačilo, že se proti němu ozvalo několik lidí najednou.
