Rodiče mi nikdy neřekli, že mě mají rádi. Ale čekají, že se o ně postarám.

Nevzpomínám si na jediné „máme tě rádi“. Ani na hřejivé obejmutí, natož na pýchu v očích. Moje dětství bylo o pravidlech, tichu a přizpůsobení se. Nezajímaly je mé pocity, moje sny, moje bolesti. Nezajímala jsem je já. Hlavní pro ně bylo, že jsem přinesla jedničku a nedělala ostudu.

U sousedky si nad vnoučaty mohli ukroutit krky. „Podívej, jak je šikovný,“ znělo často. A já? Já byla ta, co by mohla víc. Co se má snažit. Co to určitě někde zkazila. A když jsem se snažila vysvětlit, že je mi těžko, otočili oči v sloup. Prý to přeháním.

Dospěla jsem. A naučila se přežít. Ale z té citové pustiny mého dětství se nevychází bez následků. Dodnes mám problém přijímat lásku. Věřit lidem. Pochválit se. Pochybnosti ve mně zakořenily hluboko. A teď, když rodičům stárne tělo a dochází síly, čekají, že se pro ně obětuju. Prý je to přirozené.

Jenže není. Není přirozené dávat bez kapky vděku. Není přirozené potlačit vlastní život, když ten jejich mě tolikrát zranil. Není přirozené ignorovat vlastní bolest, protože „jsou to přece rodiče“.

Často slyším, že děti mají rodičům vracet to, co pro ně udělali. Ale co když to, co mi dali, byly spíš jizvy na duši než dary? Vzpomínky na ticho. Na pocity viny. Na chladné pohledy a věčné „mohla ses víc snažit“. Ano, dali mi střechu nad hlavou. Ale nikdy jsem se pod ní necítila doma.

A teď, když potřebují péči a trpělivost, obracejí se na mě. Chtějí objetí, empatii, přítomnost. Ale mně už nic nezbylo. Ztratili mě dávno. Jen si toho ještě nevšimli.

Mám právo žít jinak. Mám právo nebýt obětní beránek. A mám právo cítit vztek. Protože jsem tolik let nesla tíhu jejich neschopnosti milovat. Už nechci být ta, která se omlouvá za to, že žije jinak, než by si přáli.

Někdy je nejsilnější láska ta, která si dovolí odstup. Která neobětuje celý život ve jménu loajality. Která přestane dělat, co se čeká a začne dělat to, co považuje za správné.

Rozhodla jsem se. Nebudu jejich pečovatelka. Nebudu další roky žít podle pravidel, která mě zlomila. Budu žít svůj život. Svobodně. Bez výčitek. A bez nich.