Článek
„Dnešní děti jsou moc měkké.“ „My jsme dřív neřešili každý škrábanec.“ „Tohle by si nikdo z nás škole nikdo nedovolil.“ Takové věty slýchám čím dál častěji. A pokaždé se mi zvedne tlak. Ne proto, že by děti dneška byly bezchybné. Ale proto, že tenhle narativ je alibismus.
Je to výmluva dospělých, kteří nedokážou unést, že svět už netoleruje to, co bylo dřív normou. Psychický teror, fyzické tresty, ztrapňování, urážky, nálepkování… Říkalo se tomu výchova. Ale realita? Byla to šikana. A generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků ji přežila jen tak, že si vytvořila brnění. Otupěli jsme. A teď nás štve, že nová generace to odmítá.
Kdo je tu vlastně slaboch?
Je snad slabost, když si dítě stěžuje, že ho někdo ponižuje? Je slabost říct, že učitel překročil hranici? Je slabost plakat, když vás spolužáci zesměšní? Ne. Slabost je mlčet. Slabost je říkat, že si „musíš vydržet“, protože to jinak nejde. Slabost je nepostavit se nespravedlnosti, ale vysmívat se těm, kdo to udělají.
„My jsme dřív nikoho nežalovali.“ A právě proto to tolik lidí dodnes řeší na terapii.
Citlivost je zdraví. Ne diagnóza.
Citlivé dítě je dítě, které vnímá. Které ještě nezapomnělo, co je empatie, hranice a důstojnost. To, že dítě nechce být terčem posměchu, neznamená, že je slabé. Znamená to, že je normální. To, že se odmítá přizpůsobit zkaženému systému, není známka výchovného selhání, ale známka naděje.
Citlivost není vada. Necitlivost ano. Jenže ta se dědí z generace na generaci jako něco, co prý „patří k životu“. Jenže ve skutečnosti. nepatří.
Přestaňte se urážet. A začněte se ptát.
Místo toho, abyste křičeli, že „dnešní děti nic nevydrží“, zkuste jinou otázku: Proč by vlastně měly? Proč by měly vydržet systém, který ničí jejich sebevědomí? Proč by měly držet pusu a krok, když je někdo ponižuje? Jen proto, že jsme to my museli?
Tohle není pokrok. To je zpátečnictví.
My jsme to vydrželi? Jo. Ale za jakou cenu?
Za cenu úzkostí. Tichého vnitřního hněvu. Za cenu toho, že se dnes neumíme omluvit. Že zesměšňujeme slabší. Že neumíme vést dialog, protože jsme vyrůstali ve světě, kde měl pravdu ten, kdo víc řval. A teď se bojíme dětí, které tohle odmítají.
Děti nejsou zhýčkané. Jsou jinak nastavené. A právě v tom je jejich síla. Nejsou ochotné dál hrát hru, ve které jsme my roky trpěli. Možná bychom je za to neměli kritizovat. Možná bychom se od nich měli učit.
