Článek
Nejdřív jsem si myslela, že to je špatný vtip. Volám mámě, že bych k nim přijela na víkend. A ona suše poznamená: „No, táta už tu nebydlí.“ Cože?! O čem to mluví? Kdy se to stalo? Proč mi nikdo nic neřekl? Mám v ten moment chuť křičet, brečet, cokoliv – ale z druhé strany telefonu je ledový klid. A na dotaz proč mi to zatajili přijde perla všech perel: „Protože jsme nechtěli, abys z toho dělala drama.“ Tak to děkuju pěkně.
Místo pravdy? Gaslighting a výčitky
A aby toho nebylo málo – když jsem se pak snažila pochopit, co se vlastně stalo, obvinili mě, že jsem si nevšimla. Prý to bylo „už dlouho jasné“ – že táta „už nějaký čas jezdí domů jen přespat“ a že „maminka byla jiná“. Místo upřímnosti přišla jen manipulace. A když jsem se k tomu konečně chtěla vyjádřit, bylo mi řečeno, že „jsem dospělá a mám svoje problémy“, které bych měla řešit a co mě na tom tak rozčiluje.
Není to legrační? Oni dva si zboří třicet let manželství a já jsem za hlupačku, že jsem si toho nevšimla.
Dospělé děti prý nemají nárok na emoce
Nikdo nebere vážně, jaký šok to může být. Všichni kolem si myslí, že když už nejsi malá, tak tě to přece nemůže rozhodit. Jenže tohle byl základ, na kterém celý život stojím. A když mi ho někdo vezme potají a bez varování, je to jako kdyby mi podřezal dům u základů a pak se ještě divil, že padá.
A ještě mi hodí na záda vinu. Prý „jsem si mohla všimnout“. Prý „jsme ti to nechtěli říkat, abys nebyla smutná“. Jenže co je horší – smutek z pravdy, nebo pocit, že mě vlastní rodiče mají za pitomce, kterému nemá cenu říkat, co se děje?
Mlčící generace aneb hlavně nedělat ostudu
Celý tenhle přístup je typický pro jednu generaci: hlavně o ničem nemluvit. Hlavně si nevylít srdce. Hlavně nikoho „nezatěžovat“. Jenže ve výsledku z toho není noblesní ticho, ale emocionální poušť, kde člověk bloudí sám.
Rozvod rodičů v dospělosti je pořád rozvod. Je to konec něčeho, co bylo součástí tvé identity. A když tě z něj vyšachují, když tě zbaví možnosti to vstřebat a pochopit, udělají z tebe cizince ve vlastním životě.
Všechno moc řeším
Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, stejně jsem byla ta, co „zase řeší kraviny“ a „si bere věci moc osobně“. A pak si má člověk s rodiči vybudovat dospělý vztah, když mu nedají ani základní úctu – říct mu pravdu do očí.
Ale děkuju za tuhle facku. Děkuju, že mě naučili, co už ve svém životě nechci. Žádné mlžení, žádné polopravdy, žádné „nechtěli jsme tě zatěžovat“. Pravda nemusí být milá. Ale je pořád lepší než tohle divadlo beze slov.
