Článek
Sedím v čekárně u doktora, kolem mě samí senioři. Jedna paní sténá, jak má „bídný důchod“ a „člověk si nemůže nic dovolit“. Vzápětí druhé ukazuje fotky z Turecka, Egypta a lázní. All inclusive, samozřejmě. „Aspoň jednou za rok si musím užít,“ povzdechne si a v ruce mačká mobil dražší než moje měsíční nájemné.
V tu chvíli mi dojde, že část seniorů si plete důchod s all inclusive pobytem. Jen očekávají, že tu fakturu za ně navždycky zaplatí někdo jiný.
„Já mám nárok!“ Ať to někdo zaplatí
Důchod není odměna z nebe. Je to systém, kde na každého „chudáka důchodce“ maká několik lidí v produktivním věku. Jenže řada seniorů se tváří, jako by peníze na jejich účet padaly přímo z kosmu.
„My máme nárok!“ slyším pořád. Nárok na slevy, nárok na respekt, nárok na to, aby děti doplácely, když jim to nevyjde. A zároveň nulová ochota přiznat si: někde jsem ty prachy možná projedla, prokouřila, prolosovala nebo proláznila. Ne, to nikdy. To stát je špatný a mladí nemají úctu.
Chudoba u kasy, luxus v kufru
Fronta v supermarketu. Paní přede mnou na celý obchod: „Důchod k smíchu, člověk už ani na jídlo nemá.“
Na pásu? Kartony limonád, hromada sladkostí, losy, cigarety, láhev tvrdého „na nervy“. O měsíc později ji vidím na Facebooku u bazénu v all inclusive resortu.
Ne každý senior je chudák. Ale dost jich hraje bídu a zároveň jede životní styl, který nemůže nikdy dlouhodobě utáhnout. A nejhorší je, že to odskáčou všichni: stát, děti, vnoučata. Protože někomu se nechce pochopit, že důchod není věčná bufetová linka.
Děti jako bankomat s povinností mlčet
Znám až moc příběhů typu: rodiče brečí, jak mají málo, a zároveň úplně automaticky počítají s tím, že „děti přece pomůžou“. Ne jako prosba. Jako samozřejmost.
Děti mají hypotéku, děti platí školky, kroužky, nájmy. A přesto slyší:
„My jsme se pro vás obětovali, teď jste na řadě vy.“
„Vy se máte, vy jste mladí.“
Takže důchod + „rodinné all inclusive“ od vlastních dětí. Ale bacha, jakmile se někdo zeptá, proč je potřeba dotovat jim každý rok moře a tři pobyty v lázních, je to prý drzost a neúcta.
Důchod není výhra v loterii, ale tvrdá matematika
Ano, jsou senioři, kteří jedou fakt na hraně. Ti většinou nejmíň křičí. Šetří, počítají, stydí se vůbec si říct o pomoc. O těch nemluvím.
Mluvím o těch, co se tváří, že důchod je doživotní all inclusive balíček: jídlo, bydlení, léky, dovolená, zábava, a když něco nevychází, někdo to musí doplatit. Stát. Děti. Někdo. Hlavně ne oni.
Jenomže důchod je prostě příjem s limitem. Stejně jako plat. Když si z něj udělám nonstop dovolenou, nemůžu se divit, že mi na konci měsíce nezbývá na léky. To není „zrůdný systém“. To je obyčejná kalkulačka.
