Článek
Měl to být přínos. Čekali jsme kušenosti, klid a nadhled. Realita? Kýbl frustrace, pasivní agrese a totální rozklad dynamiky celého týmu. Přijali jsme seniora, abychom „diverzifikovali pracovní kolektiv“. Výsledek? Místo diverzity jsme dostali pořádnou sabotáže.
„Za nás se to dělalo jinak…“
Tohle je věta, kterou jsme slyšeli snad třikrát denně. Ne jako připomínku historie. Ale jako výčitku. Každý nový nápad? „To nemá šanci.“ Každý náznak inovace? „Zbytečné.“ Každý kolektivní úspěch? „To já už zvládl před třiceti lety.“
Prostě všechno špatně. A co je nejhorší? Nikdo mu nesmí nic říct. Protože je to přece „zasloužilý matador“ s „respektem“. Takže my držíme pusu, zatímco on nám to rozkládá pod rukama.
Když jeden člověk brzdí celý vlak
Zatímco my jedeme na výkon, on jede na kvalitu. Každý úkol je mu „podezřelý“. Každý e-mail čte jako právník u soudu. A každá porada se mění v přednes jeho životních zklamání.
Čas běží, deadline hoří, my skřípeme zuby – a on v klidu vytahuje historku z roku 1994, protože „by se nám to mohlo hodit“. Ne, Františku. Nepomůže mi příběh o faxu při návrhu UX aplikace.
Nechce se učit. Nechce se přizpůsobit. Ale chce, abychom se přizpůsobili my jemu
Je mu úplně jedno, jak funguje náš systém. On má svoje papírky, svoje rituály, svoje chaos tabulky ve Wordu. A když ho požádáš, aby si udělal účet do sdíleného nástroje?
„Na to já nejsem zvyklý.“
No jasně. A já nejsem zvyklá na někoho, kdo se rozhodl zastavit čas a ještě za to bere výplatu.
Tým se rozpadá. Všichni jsou naštvaní
Protože když se ozveš, tak ho diskriminuješ kvůli věku. „Dejte mu čas!“ „Buďte tolerantní!“
Jo, zatímco on nám hází vidle do každého procesu a pomlouvá za zády každého, kdo je mladší než 45.
On totiž „ví líp“. On „už něco zažil“.
A my? My máme „zchoulostivělé názory“ a „přehnané ambice“.
Tak jo. Až nám zkrachuje projekt, dáme si na to tichou vzpomínku – a možná i minutu ticha za umírající motivaci.
Stáří není problém. Problém je, když si ho pleteš s moudrostí.
Neodsuzuju seniory. Ale odsuzuju ty, co své stáří používají jako imunitu proti zpětné vazbě. Moudrost není věk. Moudrost je ochota učit se. A tenhle chlapík si místo růstu postavil kolem sebe hrad z minulosti. A my všichni jsme teď uvěznění uvnitř.
Tým je rozhádaný a frustrovaný. Lidi odcházejí. A on? Pořád sedí, klape do klávesnice jako do psacího stroje, a čeká, kdo se zhroutí první. Možná ho to i baví.
Snad až odejdeme všichni, bude konečně spokojený. Bude sám.
V kanceláři, kde se čas zastavil.
Přesně tak, jak to chtěl.
