Článek
„Zase jsem o rok blíž do penálu. Co na tom chcete slavit?“
Tohle táta opakoval každé narozeniny. Na sedmdesátiny jsme mu chtěli objednat salonek. Zarazil nás tak rázně, že jsme vzdali i narozeninový dort.
Nakonec jsme přijeli k rodičům domů, přivezli chlebíčky a kávu. Táta prohlásil, že jsme neměli utrácet, a šel hledat další židle.
Tak to vypadalo pokaždé. Nepřestali jsme mu přát, ale postupně jsme uvěřili, že ten den pro něj opravdu nic neznamená. Když jsme některý rok mohli přijet až o víkendu, ujistil nás, že je mu to jedno.
Obálka mezi návody
Zemřel na jaře, čtyři měsíce po čtyřiasedmdesátých narozeninách. S bratrem jsme pomáhali mámě projít jeho pracovnu. Mezi návody a starými záručními listy ležela obyčejná bílá obálka.
Uvnitř bylo několik přeložených papírů. Nahoře stálo jeho rukou: „Co jsem dostal.“
Čekala jsem seznam nářadí, knih nebo lahví, které mu lidé nosili. Jenže pod jednotlivými roky bylo něco úplně jiného.
„1994 – Jana mě nakreslila. Vlasy mám až na ramena.“
„2008 – Pavel přijel před odpolední. Dali jsme si kafe, málem nestihl směnu.“
„2019 – Matěj mi zazpíval do telefonu. Dvakrát, poprvé jsem nerozuměl.“
Bratr si přitáhl židli. Četli jsme dál a chvílemi se smáli. Pak už ani jeden z nás nedokázal další řádek přečíst nahlas.
Pamatoval si věci, které jsme zapomněli
U mých návštěv měl táta poznamenané i drobnosti, které mi dávno vypadly z hlavy. Jednou jsem mu cestou z práce přivezla ještě teplou sekanou.
U jednoho roku stálo: „Jana zůstala až do tmy. Nikam jsme nemuseli.“
Přesně ten den jsem považovala za nepovedený. Nestihla jsem koupit dárek, přijela unavená a nakonec jsme jen seděli v kuchyni. Táta si to zapsal mezi věci, které dostal.
Máma nad těmi papíry jen přikývla. Prý před narozeninami vždycky kontroloval, jestli je doma dost kávy. Když věděl, že přijedeme s dětmi, šel koupit jejich oblíbené sušenky.
„Ty oslavy fakt neměl rád. Ale vás tady měl rád moc,“ řekla.
Dvě židle na příští rok
Nebyl to seznam zklamání ani výčet lidí, kteří zapomněli zavolat. Nikde žádná výčitka. Jen krátké záznamy o tom, co mu udělalo radost.
Došlo mi, že jsme si jeho odpor k přípitkům a dárkům přeložili jako nezájem o celý den. Přitom pro něj mělo cenu i dvacet minut u kávy, které my považovali za nedostatečnou návštěvu.
Na poslední stránce popsal svoje čtyřiasedmdesátiny. Děti tehdy jedly chlebíčky na sedačce, protože u stolu nebylo místo.
Pod zápisem byla poznámka: „Na příště půjčit od Pavla dvě židle.“
Člověk, který nám každý rok tvrdil, že není co slavit, už počítal s tím, kde budeme sedět příště.
