Článek
S manželem máme dvě děti, vlastní dům a jednu vánoční tradici, kterou z celého srdce nenávidím. Každý Štědrý den musíme sednout do auta a odjet k jeho matce.
Nezáleží na tom, že děti chtějí rozbalovat dárky doma. Nezáleží na tom, že bych si ráda připravila vlastní večeři.
Tchyně totiž rozhodla, že naše Vánoce patří jí.
A tak už deset let sedíme u jejího stolu, posloucháme stížnosti na celý svět a jíme kapra, kterého dokáže usmažit tak, že připomíná podrážku.
Letos jsme udělali zásadní chybu. Chtěli jsme vlastní Vánoce
Na začátku listopadu jsem manželovi řekla, že letos nikam nepojedeme.
Dětem je sedm a devět let. Chtějí si užít Ježíška doma, ve svém pokoji a bez neustálého napomínání, aby něco nerozbily.
Navrhla jsem, že tchyni navštívíme na Boží hod.
Manžel souhlasil. Jenže když to oznámil matce, začalo peklo.
„Takže já budu na Vánoce sama? To mi vážně uděláte?“ spustila do telefonu.
Vysvětloval jí, že přijedeme hned druhý den.
Nestačilo to.
Když nezabraly výčitky, přišel infarkt
Tchyně začala plakat. Prý pro nás celý život všechno obětovala a my ji teď odkopneme.
Pak vytáhla svůj nejsilnější argument.
„Víš, jaké mám srdce! Jestli tady budu na Štědrý večer sama, tak mě z toho klepne. A vy mě budete mít na svědomí!“
Manžel zbledl.
Navrhla jsem, že pokud má skutečné zdravotní potíže, musí se řešit s lékařem. Jestli ji bolí na hrudi, zavoláme záchranku.
Tchyně se okamžitě rozčílila, že z ní děláme blázna.
Najednou už o infarktu nemluvila.
Nejhorší je, že manžel její hru zná
Po telefonátu mi oznámil, že bychom možná měli přece jen přijet.
„Víš, jaká máma je. Nestojí nám to za ty nervy.“
Jenže právě tohle poslouchám deset let.
Když nechce přijet na oslavu, urazí se. Když si naplánujeme dovolenou bez ní, připomíná, že už tady dlouho nebude.
A když chceme jediné Vánoce strávit podle sebe, vytáhne vlastní smrt.
Řekla jsem manželovi, že jeho matku nechci odstrčit. Ale odmítám dál učit naše děti, že člověk musí udělat všechno, co si někdo přeje, jen aby neměl výčitky svědomí.
Letos bude kapr konečně podle nás
Manžel nakonec matce zavolal a oznámil jí, že na Štědrý den zůstáváme doma.
Pozval ji k nám. Odmítla.
Mrzí mě, že je naštvaná. Zároveň se ale poprvé po letech těším na 24. prosince.
Upečeme cukroví, pustíme si pohádky a děti budou rozbalovat dárky bez pohledu na hodinky.
A kapra si připravím tak, aby ho někdo skutečně chtěl jíst.
Vánoce mají být svátky klidu a rodiny. Jenže rodina není jeden člověk, který rozhoduje o všech ostatních. A pokud musí tchyně vyhrožovat infarktem, aby s ní někdo trávil Štědrý večer, problém rozhodně není v nás.
