Článek
Pavla jsem poznala dva roky po rozvodu. Bylo mi třiapadesát a měla jsem pocit, že už konečně vím, co od vztahu chci. Žádné drama, žádné žárlivé scény, žádné čekání na zprávu do dvou ráno.
Pavel byl spolehlivý. Každou středu jsme chodili na večeři, pátek trávil u mě a v neděli jsme jezdili na výlet. Všechno fungovalo přesně, klidně a rozumně.
Přátelé říkali, že jsme ideální pár. Také jsem si to namlouvala. Ve skutečnosti jsme si jen dokonale zaplnili prázdná místa v kalendáři.
Nechyběla jsem mu já, ale pohodlí
Pochopila jsem to, když jsem na dva týdny odjela za sestrou. Pavel mi každý večer volal, ale nezeptal se, jestli se mi stýská. Zato několikrát zmínil, že doma nemá co jíst, neví, kam založil léky, a nebaví ho sedět večer samotného u televize.
Nechyběla jsem mu jako žena. Chyběl mu můj plný hrnec, uklizený byt a někdo, komu mohl vyprávět stále stejné historky.
Jenže ani já jsem nebyla o mnoho poctivější. Když jsem se těšila domů, netěšila jsem se na jeho objetí. Těšila jsem se, že nebudu o víkendu sama a nebudu muset známým vysvětlovat, proč stále nikoho nemám.
Strach umí napodobit lásku
V určitém věku už člověk dobře ví, co samota znamená. Tiché večery, nemoci bez pomoci, svátky, kdy telefon mlčí. A tak začne slevovat z věcí, z nichž by dřív neslevil.
Přestane se ptát, jestli se vedle druhého cítí milovaný. Stačí mu, že tam někdo je.
Takové vztahy mohou působit pevněji než ty mladické. Lidé se nehádají, nepodvádějí a nerozcházejí. Ne vždy proto, že se milují. Často jen vědí, jak těžké by bylo začínat znovu, hledat dalšího partnera a riskovat, že už nikoho nenajdou.
Být s někým ještě neznamená nebýt sám
S Pavlem jsme se nakonec rozešli bez hádky. Řekla jsem mu, že se vedle něj necítím milovaná. Odpověděl, že v našem věku je přece důležitější, že si vyhovujeme.
Možná měl pravdu. Jen mně už to nestačilo.
Láska po padesátce existuje. Může být klidnější, méně okázalá, ale i mnohem hlubší než ve dvaceti. Nesmí se ale zaměňovat s mužem na výměnu žárovky, ženou na teplé večeře nebo lidskou kulisou k televizi.
Samota není jen prázdná židle naproti nám. Někdy sedí přímo na ní člověk, kterému jsme si dovolili říkat náš partner, ale je to jen prostředek, jak nebýt sám.
