Článek
V obchodě jsem se rozhlížela a vzpomínala, co měl malý nejradši – čokoládovou tyčinku, nebo to ovoce v želé? A co ta princeznovská lízátka pro malou? Vzala jsem obojí. Stálo mě to tři stovky – pro ně možná nic, pro mě to znamená, že si nekoupím nové punčochy. Ale nevadí. Radost mých vnoučat za to přece stojí.
Jenže jakmile jsem jim balíček předala a oni se v něm začali radostně přehrabovat, změnila se nálada v místnosti jak lusknutím prstu. Můj syn si mě změřil pohledem. Snacha si povzdechla a spustila: „Mami, to myslíš vážně? Tolik cukru?“
Prý je to nezodpovědné. Ale co moje snaha?
Stála jsem tam s taškou v ruce a cítila se, jako bych právě provedla něco hrozného. Prý jim tím škodím. Prý narušuji režim. Prý tohle už nesmím dál dělat. Nezaznělo ani jediné „děkuju“, ani špetka uznání, že jsem se snažila.
Jsem ta špatná, protože nekupuji čokoládu s bio certifikátem? Protože nevím, kolik gramů cukru smí tříleté dítě denně sníst? A co moje instinkty, moje láska, moje babičkovská radost? To už nic neznamená?
Nejsem laborantka. Jsem babička.
Jestli chtějí vychovávat děti bez čokolády, bez sladkého, bez pohádek, tak ať. Ale ať ze mě nedělají darebačku jen proto, že jsem přinesla lízátko. Já v jejich věku chodila do práce, zvedala jsem se v pět ráno a celý život se starala o druhé. A teď se mám stydět za to, že koupím dětem sladkou radost?
Babička přece není chůva na přání. Nejsem robot, co se naučí manuál „jak se správně chovat podle nejnovějších trendů“. Jsem člověk. A hlavně, jsem jejich rodina!
Možná už nepřijdu
Je mi smutno. Doma pak sedím u stolu, koukám na zbylý sáček bonbonů a brečím. Ne kvůli cukru. Ale kvůli tomu, že už nesmím být přirozená. Že moje role se smrskla na: „Přijď, ale nepřeháněj to. Mlč, poslouchej a hlavně nedělej nic po svém.“
Možná si radši příště místo návštěvy koupím nový lak na nehty a sednu si v klidu na lavičku. Dětem napíšu zprávu. A zůstanu tam, kde mě nikdo nebude kárat za to, že jsem chtěla být jen obyčejná hodná babička.
