Článek
Můj vnuk nikdy nebyl rozmazlený. Nechtěl nové mobily, nežebral peníze na kraviny. Když dostal čokoládu, rozdělil se. Když jsme šli na procházku, držel mě za ruku. A když jsem mu jednou v šesti řekla, že až budu stará, chci, aby mě občas navštívil, slíbil mi to. Tehdy jsem si řekla: „Tenhle kluk to jednou někam dotáhne.“
A taky dotáhl. Dostal se na vysokou školu, na architekturu. Nelehké zkoušky, velká konkurence. A zvládl to. Bez protekce, bez známostí. Vlastním úsilím. Když mi to volal, brečela jsem dojetím. Věděla jsem, že začíná nová kapitola. A že bude drahá.
Deset tisíc není málo.
Mám slušný důchod. Ne přepych, ale vyjdu. Nemám dluhy, bydlím ve vlastním, moc neutrácím. Co bych měla s těmi penězi dělat? Hromadit je, než budu mrtvá? Ne, děkuji. Radši je pošlu někomu, komu pomůžou teď.
Deset tisíc měsíčně posílám bez otázek. Bez podmínek. Neříkám mu, ať mi každou korunu dokládá. Věřím mu. Vím, že je skromný. Neutrácí, nekupuje značkové boty, nekouří, nepije. Šetří, studuje, maká. A občas mi zavolá. „Babi, děkuju. Bez tebe bych to nedal.“
Někdy mi místo peněz pošle fotku.
Víte, jak to zahřeje, když vám přijde zpráva: „Tady je můj první návrh rodinného domu.“ A přiložený obrázek. Ještě neumí kreslit dokonale, ale je to jeho prvotina. A já to hrdě vytisknu a dám na ledničku. Jak jinak? Dnes děti posílají požadavky. Já dostávám obrázky a ukázky výsledků jeho práce.
Lidé se mi smějí.
„Bude tě jen využívat.“ Nebude. Znám ho. „A co když se na tebe po škole vykašle?“ A co když ne? Nemůžu žít ve strachu. Já žiju v důvěře. A to je rozdíl. Nedávám mu „jen“ peníze, dávám mu vítr do křídel. Podporuji jeho sny a věřím, že jednou poletí vysoko. A že se možná vrátí. A třeba ne. Ale i tak, stálo to za to.
Nepotřebuju jeho vděk. Mně stačí jeho klid.
Nečekám, že mě bude živit zpátky. Ani že mi postaví dům. Jen chci, aby se mu dobře žilo. Aby věděl, že měl někoho, kdo mu věřil. Kdo ho podporoval. Kdo mu řekl: „Nejsi na to sám.“ Protože tohle je podle mě ta největší hodnota.
Možná až budu hodně stará a nemocná, už si na tohle nevzpomene. Ale když zavře oči, třeba ucítí tu jistotu. Tohle je láska v praxi. Ne slova, ale činy. A proto mu každý měsíc pošlu deset tisíc. Protože když můžu, tak proč bych nepomohla?
Možná jsem bláhová. Ale šťastná. A to mi stačí.
