Z důchodu jsem si našetřila na byt. Když se chce, všechno jde.

Nikdy jsem nebyla z těch, co čekají, až jim stát něco hodí. Můj důchod není zázračný, je naprosto průměrný. A přesto jsem si z něj dokázala každý měsíc něco odložit. Ne stovky tisíc měsíčně, ne desítky. Ale po troškách. A stačilo to. Trvalo to roky, ale šlo to. Místo lamentování nad drahým chlebem jsem přemýšlela, kde ho koupit levněji. Místo kaváren jsem pila kafe doma. A když ostatní utráceli za zbytečné dárky, já si raději koupila to nejdůležitější – svobodu.

Dnešní mladá generace mě upřímně děsí. Všechno by chtěli všechno hned, ale nic pro to neudělat. Když slyší, že jsem si z důchodu pořídila vlastní byt, mají dvě reakce – buď si myslí, že lžu, nebo že jsem měla štěstí. Ale málokdo z nich chápe, že místo cigaret, předplatného streamovacích služeb a kávy za 120 Kč se dá šetřit. Jen to holt není pohodlné. Jenže život taky není.

Nechodila jsem do restaurací. Nesbírala slevové kódy na kosmetiku. Pokud jsem něco nutně nepotřebovala, nekupovala jsem si to. A hlavně, nikdy jsem se nevzdala přesvědčení, že i v sedmdesáti může člověk něco dokázat. A tak jsem se nenápadně, měsíc po měsíci, blížila svému cíli. A když jsem pak jednou otevřela spořicí účet a viděla tu částku, věděla jsem, že to dám. Byt není žádný palác. Ale je můj.

Dnes mám vlastní střechu nad hlavou. S malým úvěrem, bez spolubydlících, bez stresu. A každý večer si zamykám dveře s vědomím, že jsem to zvládla sama. Lidi mi závidí. Ale místo aby se inspirovali, raději hledají výmluvy. Prý měli jiný život, jinou startovní čáru, jiné okolnosti. Možná. Já měla jen jednu věc navíc: disciplínu.

Nikdo mi nic nedal. A právě proto si toho vážím. Nečekala jsem na manžela, děti ani stát. Nepotřebovala jsem lajky na síti, stačilo mi pár čísel na účtu. A to, že se každý měsíc přibližuju cíli. Takže až zase někdo řekne, že se z důchodu nedá přežít, že nemá na byt, že je svět nespravedlivý… ať si vzpomene, že jedna stará ženská to zvládla. Protože místo výmluv měla plán.