Článek
Jednou za čas si říkám, že si dopřeju. Žádné levné hadry z výprodeje. Chci něco, co vydrží, co mi udělá radost. Tak jsem šla do obchodu s dobrým jménem, koupila si „kvalitní“ kožené boty za tři tisíce a cítila se jak královna.
Přesně do chvíle, než po týdnu začala praskat podrážka.
Po dvou týdnech byla odlepená špička. Po třech se mi drolil vnitřek paty. A za měsíc jsem ty slavné boty nenápadně schovávala pod stůl, abych nevypadala jako někdo, kdo si je vytáhl z popelnice.
Aby bylo jasno, nelámala jsem v nich rekordy na trailu. Jen jsem šla párkrát do práce, na nákup, po městě. Po chodníku. Za sucha. Tak kde se stala chyba?
Reklamace jako výsměch zákazníkovi
Naštvaná, ale odhodlaná jsem boty donesla zpátky do obchodu. S vírou, že to je přece normální, když výrobek nevydrží ani měsíc, musí se uznat reklamace, ne?
Omyl. Hned u pultu mě sejmula pohledem protivná prodavačka a začala výslech jak na policejní stanici. „A kdy přesně jste je nosila? Jak často? V jakém prostředí?“ – a už to jelo. Chybělo jen, aby si vytáhla světlo a posvítila mi do očí.
Pak přišlo to magické zaklínadlo: „Reklamace se vyřizuje do 30 dnů.“ A já zatím mám chodit v čem? Bosá?
Zpráva z laboratoře: Neumíte chodit!
Po měsíci mi přišel výsledek. Reklamace zamítnuta. Prý „mechanické poškození, nikoli výrobní vada“. Jo, jasně. Možná jsem se moc silně nadechla, když jsem si je nazouvala.
Ale zlatý hřeb přišel od vedoucí: „Tenhle model je spíš módní, není určený na každodenní nošení.“ Tak moment. Jsou to boty. Na co, asi tak, mají být určené, když ne na nošení?
Co je tohle za pokřivenou logiku? Že když si koupím krásné drahé boty, mám si je dát do vitríny? Nebo se v nich procházet jen po koberci?
Proč tohle pořád snášíme?
A tohle není o jedné značce nebo jednom obchodě. Tohle je systém. Jsme vychovaní k tomu, že u drahého zboží nesmíme zpochybňovat kvalitu. Že chyba je v nás, ne v produktu. Že když se něco rozpadne, my jsme to zničili.
Dost. Už nehodlám být poslušná ovečka, která odevzdá prachy a ještě poděkuje za to, že jí prodali šmejd.
Drahé = kvalitní? Dovolte, abych se zasmála. V dnešní době to často znamená jen jedno: že si zaplatíte za aroganci, ignoraci a pocit, že vám nikdo nic nemusí.
Tak co s tím?
Nebudu držet pusu. Příště klidně natočím video, napíšu recenzi, obrátím se na ČOI. A hlavně, přestanu si říkat, že když se ozvu, jsem hysterka. Ne. Jsem zákaznice. A mám právo chtít, aby boty za tři tisíce vydržely déle než ponožky.
Pokud se máme jako spotřebitelé bránit, musíme přestat být zticha. Jinak se nikdy nic nezmění. A budeme dál platit za „luxus“, který se rozpadne dřív než splní účel.
