Článek
Stála jsem u pokladny, zaplatila zboží, usmála se na prodavačku a chystala se odejít. Když v tom to přišlo. Krátké, chladné: „Počkejte. Můžu se vám podívat do tašky?“ Ani „prosím“, ani „omlouvám se“. Jako bych byla kus masa. Nebo spíš potenciální zloděj. A to přede všemi.
Lidi ztichli. Pohledy se zabořily do mých zad. A já? Měla jsem chuť se propadnout. Ne proto, že bych měla co skrývat. Ale proto, že jsem byla veřejně zostuzena bez jakéhokoliv důvodu. A prodavačka? Ani mrknutí. Jela si to jako automat. Chladná, přezíravá, bez špetky taktu.
Co si to vůbec dovolují?
Od kdy si obchodní řetězce hrají na bezpečnostní složky? Nejsem zloděj. Nejsem povinna nikomu nic ukazovat. A už vůbec ne způsobem, který mě veřejně ztrapní a postaví do role podezřelé.
Ano, může mít podezření. Ano, občas lidé kradou. Ale existují kamery, existují pravidla, existuje slušnost. Jenže tady bylo evidentní, že jim stačilo, že jsem „nějak nevypadala“. Že jsem byla v teplákách, bez make-upu, s unaveným výrazem. Prostě někdo, koho si mohou dovolit pokořit. Protože proč? Protože si to nechám líbit?
Řetězec to zametl. Prý „školení personálu“
Kontaktovala jsem vedení. Dostalo se mi strohé odpovědi o „lítosti“ a „nezamýšleném dopadu na zákaznický komfort“. Prý se jedná o chybu jednotlivce. A že se zaměří na školení personálu.
Tomu nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Není to první případ. Není to ani výjimka. Je to systém. Systém, který jim dovoluje zacházet s lidmi jako s podezřelými bez příčiny. A s pocitem absolutní nadřazenosti.
Tohle je přes čáru
Nejde o tašku. Nejde o pár minut. Jde o důstojnost. O způsob, jakým si jako společnost dovolujeme zacházet jeden s druhým. A pokud tohle budeme tolerovat, kde to skončí? Za chvíli nás budou osahávat u vchodu do drogerie, nebo budeme předkládat občanku při koupi rohlíků?
Já už do toho obchodu nepůjdu
Něco ve mně ten den prasklo. Už tam nikdy nepůjdu. A každému to řeknu. Na sítích, přátelům, rodině. Ne proto, že bych chtěla ublížit. Ale proto, že chci, aby si to už nikdy nikdo nemusel zažít.
A pokud to čtete – zamyslete se. Ne, nejde o jednu prodavačku. Jde o to, co jsme ochotní nechat si líbit. Protože dnešní „kontrola tašky“ může být zítřejší „kontrola důstojnosti“. A tam bychom nikdy neměli dojít.
