Za babiččin pohřeb jsem zaplatila sama. Při dělení šperků se ale objevila celá rodina

Babička zemřela v úterý brzy ráno. Poslední dva roky jsem za ní pravidelně jezdila, vozila jí nákupy a doprovázela ji k lékaři. Po smrti mé maminky jsem byla z rodiny jediná, s kým se vídala častěji než jednou za rok o Vánocích.

Ještě ten den jsem obvolala příbuzné. Strýc byl pracovně mimo město, teta se necítila dobře a sestřenice mi vysvětlila, že pohřby psychicky nezvládá. Zařizování tedy zůstalo na mně.

Vybrala jsem skromný obřad, květiny i obyčejnou rakev. Přesto účet dosáhl 58 700 korun. Když jsem se zeptala, zda se někdo přidá, odpověděl jen strýc: „Teď před výplatou opravdu nemůžu.“ Ostatní mlčeli.

Zaplatila jsem ze svých úspor. Nechtěla jsem, aby babiččino poslední rozloučení vypadalo jako nepříjemná povinnost, na které se musí co nejvíc ušetřit.

Týden po pohřbu jsme se měli sejít v babiččině bytě a projít její osobní věci. Tentokrát dorazili všichni. Dokonce i sestřenice, která si za poslední tři roky nenašla čas na jedinou návštěvu.

Jakmile teta otevřela dřevěnou šperkovnici, atmosféra se změnila. Zlatou brož jí prý babička slíbila už před dvaceti lety. Sestřenice si okamžitě zamluvila náušnice s českými granáty, protože se jí budou hodit k šatům. Strýc chtěl pánské hodinky po dědovi.

Najednou si každý přesně pamatoval, co mu babička údajně chtěla dát. Jen na její pohřební účet si nevzpomněl nikdo.

Nechtěla jsem si šperky nechat. Chtěla jsem pouze, aby se stejně jako rodinné cennosti rozdělily také povinnosti. Položila jsem proto mezi ně fakturu z pohřební služby.

„Nejdřív bychom se mohli podělit o tohle,“ řekla jsem.

Teta se urazila. Prý je nevkusné vytahovat peníze při dělení památek. Sestřenice dodala, že jsem pohřeb organizovala dobrovolně, takže jsem se měla předem zeptat, kolik jsou ochotni zaplatit.

To mě téměř rozesmálo. Kvůli zlatému prstenu mluvili o spravedlnosti, ale náklady na poslední rozloučení byly najednou pouze moje soukromé rozhodnutí.

Šperkovnici jsem zavřela a oznámila, že se ten den rozdělovat nebude nic. Všechny cennosti jsem sepsala, vyfotila a později předala společně s doklady notářce.

Rodina mě od té chvíle považuje za chamtivou. Teta tvrdí, že jsem zničila babiččinu památku kvůli penězům. Já to vidím jinak. Památku člověka nekazí účet za pohřeb. Kazí ji příbuzní, kteří nepřijdou, když je potřeba pomoci, ale přiběhnou, jakmile se otevře šperkovnice.