Článek
Táhne mi na šestadvacet a ano, pořád studuju. Ne proto, že bych nevěděla, co chci. Ale proto, že chci víc než brigádu za kasou. Chci kvalifikaci. Chci šanci vydělávat jednou víc než minimální mzdu.
Jenže doma slyším pořád to samé: „V tvém věku jsme už měli děti.“ „My jsme si všechno vydřeli sami.“ „Nebudeme tě živit věčně.“
Jenže věčně není do 26 let.
Zákon není názor
Vyživovací povinnost rodičů nekončí osmnáctými narozeninami. Končí až tehdy, když je dítě schopné se samo živit. A pokud studuju denní studium a reálně se připravuju na povolání, tak tu povinnost mají.
To není rozmar. To není drzost. To je právo.
A místo aby mě podporovali, poslouchám, že jsem nevděčná. Že je vysávám. Že jsem pohodlná. Přitom jen dělám to, co po mně celý život chtěli, studuju, ať to někam dotáhnu.
Realita není Instagram
Studium není dovolená. Není to nekonečné kafíčko a mejdany. Je to tlak, zkoušky, nejistota, budoucnost, která není garantovaná. Brigádu mám. Ale nestačí na nájem, jídlo, skripta, život a dopravu.
A když řeknu, že potřebuji pomoc, slyším, že „už bych se měla osamostatnit“.
Jak? S jakými penězi? S jakým zázemím?
Chcete vzdělané děti, nebo levnou pracovní sílu?
Rodiče rádi mluví o tom, jak je vzdělání důležité. Jak chtějí, aby jejich děti měly lepší život. Ale když přijde na lámání chleba, najednou je lepší, abych šla pracovat na plný úvazek a školu „nějak dodělala“.
To je přesně ten tlak, který lidi nutí vzdát se ambicí.
Nechci se flákat. Chci mít šanci.
Právo neznamená vydírání
Neříkám, že mě mají živit bez hranic. Neříkám, že nemám přiložit ruku k dílu. Přikládám. Pracuju. Snažím se. Šetřím.
Ale odmítám přijmout nálepku parazita jen proto, že si stojím za svým právem na podporu během studia.
Když stát uznává, že příprava na povolání trvá déle než do osmnácti, proč to někteří rodiče berou jako osobní útok?
Nechci být závislá. Chci být připravená.
Můžu teď odejít do práce na plný úvazek. Zaplatím si nájem, zaplatím si jídlo. A vzdám se školy. Vzdám se šance na lepší budoucnost.
To by ale bylo krátkozraké.
Do 26 let mám právo na podporu, pokud se reálně připravuju na povolání. A to přesně dělám.
Nejsem rozmazlená. Nejsem líná. Nejsem parazit.
Jsem člověk, který si chce vybudovat budoucnost. A odmítám se cítit provinile za to, že k tomu ještě pár let potřebuju rodičovskou podporu.
