Článek
Všechno začalo velkou zakázkou, kterou firma získala na jaře. Ředitel svolal poradu a oznámil nám, že nás čeká náročné období. Pokud ho společně zvládneme, firma si prý upevní pozici na trhu a pocítíme to všichni.
Ve skutečnosti jsme to pocítili okamžitě. Dva kolegové odešli, ale náhrada se nehledala. Jejich práci jsme si rozdělili mezi sebe. Zůstávala jsem v kanceláři do osmi, doma otevírala počítač a o víkendech kontrolovala tabulky.
Když jsem se zeptala na proplacení přesčasů, nadřízený mi vysvětlil, že teď musíme „táhnout za jeden provaz“. Odměny se prý budou řešit, až bude zakázka dokončená.
Poděkování za dvě stovky
Zakázku jsme odevzdali včas. Klient byl spokojený a vedení uspořádalo krátké setkání v zasedací místnosti. Na stole ležely chlebíčky a krabice s obálkami.
Ředitel nám poděkoval za flexibilitu, loajalitu a týmového ducha. V obálce byl poukaz do kavárny v hodnotě dvě stě korun.
Nejdřív jsem se tomu skoro zasmála. Jen za poslední měsíc jsem měla více než čtyřicet hodin navíc. Kolega vedle mě se podíval na poukaz a tiše poznamenal, že si za něj možná koupí kávu i s dezertem. Pokud si dezert rozdělí s manželkou.
Nikdo nic neřekl. Byli jsme příliš unavení a zároveň rádi, že je zakázka konečně za námi.
Čísla, která jsme neměli vidět
O pár týdnů později mi omylem přišla příloha určená pro finanční ředitelku. Obsahovala přehled ročních odměn. Nechtěla jsem slídit, ale jedno číslo se nedalo přehlédnout.
Čtyři členové vedení si rozdělili více než pět milionů korun. U ředitele byla poznámka, že mimořádná odměna souvisí s úspěšným dokončením klíčové zakázky.
Té zakázky, kvůli které jsme my ostatní tři měsíce téměř neviděli své rodiny.
Když jsem se nadřízeného zeptala, zda vedení opravdu dostalo bonusy, začal mluvit o odpovědnosti, obchodním riziku a rozdílných pozicích. Nakonec dodal, že bych měla být ráda, že pracuji ve stabilní firmě.
Káva, která měla příliš hořkou chuť
Poukaz jsem nikdy nevyužila. Nešlo o těch dvě stě korun. Šlo o to, co představoval. Naše večery, víkendy a vyčerpání měly hodnotu dvou šálků kávy. Úspěch, který jsme svou prací vytvořili, si ale přivlastnili lidé, kteří nám během nejhorších týdnů posílali motivační e-maily z hotelů a golfových hřišť.
Začala jsem si hledat jiné místo a do tří měsíců odešla. Při výstupním pohovoru se mě personalistka zeptala, co by mě ve firmě udrželo.
Řekla jsem jí, že by úplně stačilo, kdyby vedení skutečně táhlo za stejný provaz jako my ostatní. Ne aby nám ho jen strčilo do rukou a samo si šlo rozdělit odměnu za to, že jsme to my ostatní dotáhli do cíle.
