Avaři: metla 6. století a děsiví kočovníci, kteří utlačovali Slovany

Avaři byli kočovný kmen a kočovné kmeny vždy zasívaly strach v srdcích osadníků. Přicházeli totiž rychle a nečekaně. Rychle zabíjeli, rádi kradli a těžko se s nimi jednalo. Protože nestavěli, stačilo jim málo, takže nebylo snadné je uplatit. Válečná kořist pro ně byla důležitější než úspěch získaný diplomatickou cestou, jakkoliv významný.

I později, když vybudovali říši, která přežívala až do konce osmého století, si zachovali kočovný způsob života. Kagan, jejich vůdce, byl nejvyšším vládcem, náměstkem nebes, kterému byla svěřena vláda nad kaganátem. Byl absolutním vládcem, jeho poddaní pro něj byli bezmála otroky. Svou autoritu však musel neustále dokazovat vojenskými úspěchy, podřizováním si nových a nových kmenů, shromažďováním kořisti a prováděním symbolických rituálů.

Avaři se považovali za elitu. Byli to hrdí lidé. Věřili, že jsou předurčeni vládnout; všechny ostatní rasy tu pro ně byly k zotročení a vykořisťování. Ovšem nezačínali války bezmyšlenkovitě. Uvědomovali si, jak křehké jejich postavení je; neúspěšné tažení by mohlo narušit iluzi neporazitelnosti a vést ke vzpourám. A přinést vládci a jeho stoupencům strašlivé osobní následky. Zpočátku žil kaganát pouze z válečné kořisti. Obživu Avaři získávali jako pastevci, případně obírali o úrodu podrobené osadníky. Protože vedení válek bylo velmi riskantní, naučili se později kagani umění ozbrojené diplomacie. Vpadli do prosperující země a vyjednali si pravidelnou platbu za mír.

Avaři přišli z Asie; způsobem života a životním stylem se podobali Hunům. Do Evropy vtrhli na útěku před Turky, kteří začali budovat svou říši ve střední Asii. Když přišli, způsobili v Byzantské říši spoušť. Na své cestě se však setkali se Slovany.

Historici si nejsou zcela jisti, jak přesně vypadal vztah mezi Slovany a Avary. Pravděpodobně se měnil v průběhu času. Slované dodávali Avarům zemědělskou úrodu a Avaři jim poskytovali vojenskou ochranu. Slované se připojovali k avarskému vojsku na jeho výpravách, ale vždy jako zvláštní jednotky. Archeologické prameny ukazují, že v 6. století byla oblast Panonie (část dnešního Maďarska, Slovenska a Moravy) osídlena Slovany, kteří sem přišli poměrně náhle. To se shoduje s okamžikem, kdy tuto oblast dobyli Avaři. To zdaleka nemusí být náhoda. Když Avaři do Panonie přišli, objevili úrodnou, ale holou zemi. Obdělávat půdu neuměli a nehodlali se to učit. Proto asi přesídlili Slovany roztroušené po celém kaganátu, usadili zde své válečné zajatce a možná i některé dobrovolníky zlákané příslibem ochrany. Slované pro ně získanou půdu obdělávali.

Podle Fredegarovy kroniky se Avaři ke Slovanům chovali hrozně. Nutili je platit krutě vysoké tributy a v zimě žili v jejich domech a využívali slovanské ženy jako konkubíny. Některé zdroje hovoří o tom, že Avaři zapřahovali slovanské ženy do pluhu namísto tažných zvířat. Údajně stavěli Slovany ve svém vojsku do prvních linií, aby utrpěli nejtěžší rány.

Dnes jsou historici při interpretaci těchto pramenů opatrní. Slované pravděpodobně sloužili jako regulérní jednotka vedle svých avarských spojenců. Pravda ale je, že Avaři si vlastních vojáků cenili více než Slovanů. Slované byli pro Avary nižší rasou. Přinejmenším v Panonii využívali sídliště svých poddaných jako pohodlné místo pro přečkání zimy a se svými poddanými zacházeli tvrdě. Kronikáři tak asi nebudou tak daleko od pravdy.

Přesto byly vztahy mezi Slovany a Avary komplikované a bránily byzantské diplomacii v jejich obvyklé taktice – stavět jedny proti druhým. Někteří Slované bojovali v avarském vojsku, jiní však z kaganátu utíkali, chtěli uniknout avarskému jhu a usadit se za římskými hranicemi. A byli natolik zoufalí, že byli nezastavitelní a působili na usedlém obyvatelstvu za byzantskými hranicemi ještě větší škody než regulérní nájezdy.

V posledních letech šestého a na počátku sedmého století představovali Slované a Avaři pro Byzanci stálé nebezpečí. Vpadali na Balkán tak často, že byzantské vojsko bylo bezmocné a nedokázalo je zastavit. Slované se navíc snažili na byzantských územích usadit. Tyto pokusy o útěk z Avarského kaganátu se setkávaly s nelibostí avarských pánů, kteří nutně potřebovali své slovanské poddané jako zdroj obživy, kterou si sami vypěstovat neuměli.

To horší však mělo teprve přijít. Spojená slovanská a avarská vojska dvakrát obléhala Soluň, druhé největší město v Byzanci. Město bylo chráněno pevným opevněním. Slované a Avaři se však naučili používat obléhací stroje. Nejhorší útoky přišly v letech 614–616 a poté v letech 674–677. Avaři útočili ze souše a Slované z moře.

Protože se Slované ukázali jako zdatní mořeplavci, zaútočili v roce 623 na Krétu a později napadli hlavní město – Konstantinopol.

V červenci 622 se pod hradbami mocného města objevila armáda o síle 80 000 mužů. Slované a Avaři si s sebou přivezli obléhací techniku a hodlali zlomit moc slábnoucí říše. Hrozba byla o to horší, že Avaři jednali s Peršany, další mocností v regionu. Poté, co Byzantinci zatlačili Avary a Slovany zpět, se kagan pokusil převézt Peršany na vorech na druhý břeh. Celý podnik ale skončil jako slavné vítězství byzantské armády a katastrofou pro Avarský kaganát. Kagan se snažil svalit vinu na Slovany, kteří ovšem do poslední chvíle bojovali věrně. Popravil jejich velitele.

Po návratu domů se kagan snažil bitvu prezentovat jako vítězství, ale nikdo nebyl tak hloupý. Ukázalo se, že jde o zlomový okamžik v dějinách Avarského kaganátu. Tato porážka zbořila mýtus o jejich neporazitelnosti a byla poslední kapkou, která zlomila hřbet křehké loajalitě jejich slovanských poddaných. Část z nich odešla, což mělo katastrofální následky pro parazitický způsob života Avarů, a ještě větší pro jejich hrdost.

Kolem roku 791 uspořádal proti Avarům dvě vojenské výpravy Karel Veliký. Výsledkem byl totální rozklad jejich vojenské moci. Historici si dnes už nemyslí, že by Karel říši Avarů vyvrátil, jak tvrdila pohotová karolinská propaganda a s ní ještě některé dnešní učebnice dějepisu. Pravdou je, že posledních sto let se říše nacházela v hlubokém úpadku, musela se smířit se ztrátou západní části ve prospěch Slovanů, Sáma a dalších. Odliv slovanského obyvatelstva, které v avarské říši jako jediné pracovalo a vytvářelo hodnotu, se projevil i na ekonomice říše.

A jak už to tak u vlády založené na síle bývá, kde se projeví slabost, tam přijdou mocenské převraty, nepokoje a boj o moc. Karel tak zasadil poslední ránu umírající říši. Když totiž avarský náčelník připustil, že by mohl přijmout křest, a žít tak se svými západními sousedy v míru, mýtus o avarské děsivosti a neporazitelnosti se definitivně rozplynul.

Doražení umírajícího nepřítele nepřinese tolik slávy jako slavná výhra nad těžkým soupeřem. To věděli i kronikáři a propagandisté Karla Velikého, kteří cíleně živili avarskou děsivou pověst (která na konci 8. století už dávno neplatila), aby o to víc vynikly ctnosti císaře, kterého opěvovali.

Jak je vidět, některé věci se v dějinách nemění. Protože je píšou i tvoří lidé.

Jarmila Bednaříková: Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové, Vyšehrad, 2006.

Barbora Jiřincová: Slavic Ancient Origins, Flame Tree Publishing, 2024 (vyjde 10. srpna).