Kam kráčí státní školství? A máme ho podporovat?

Začnu kontroverzní myšlenkou, která není moje. To Hynek Tippelt mě kdysi článkem na téma „Proč podporovat státní vzdělávání“ nasměroval do soukromého sektoru.

Autor v článku vyzývá všechny, komu na vzdělávání záleží, aby ho přestali podporovat. Jen tak se zlepší. Státní podpora totiž brání vstupu konkurence. Tvoří zapšklé panáky, kteří si sedí na svých místech a bojí se novot.

Děti jdou konečně do školy, začíná školní rok a rodičům se uleví.

Škola je důležitá, říkala to už Marie Terezie.

Hlavně je potřeba ty děti někam dát, aby neběhaly po ulici. Proč je škola důležitá, to nevíme. To, co se ty děti učí, jsme už dávno zapomněli, a stejně je nám dobře na světě. Škola je opruz. Děti nemá co bavit. To je ta nejdůležitější lekce.

Slova záporné postavy z Harryho Pottera Dolores Umbridgeové tak nějak vystihují podstatu problému. Hrdina se jí ve třídě vzteká, k čemu mu ta teorie bude v reálném světě. Ale Dolores mu jasně odpoví jako protřelá vyhořelá učitelka. Škola je tu od toho, aby naučila děti tři základní lekce:

Vzdělaní lidé občas propadají bludnému přesvědčení, že vědí, co je pro lidi nejlepší. Já ale věřím, že lidé ví, co je pro ně nejlepší. Historie nám to ukazuje, že jednotlivci, jednotlivé státy a někdy i celé společnosti dělají chyby. Ale ve výsledku lidstvo přežívá, protože nakonec přes všechna škobrtání ví, co je pro něj dobré.

Pokud tedy lidé nechápou, k čemu jim a jejich dětem jsou školní vědomosti, tak možná mají pravdu a je třeba kurikulum překopat. Nebo pravdu nemají a pak je na učitelích, aby jim to vysvětlili. Jak to, že lidé nedávají pozor na hodinách angličtiny na střední škole, a pak platí za jazykové kurzy v dospělosti, když pochopí, jak jsou jazyky důležité?

Umíme prodat lidem nesmyslnou zelenou energii, předražené koblihy nebo iPhony. Schopní marketéři umí prodat všechno. To opravdu neumíme lidem prodat vzdělání?

Když už do té školy chodí, když už to státní školství máme, proč jim neumíme vysvětlit, že si ho mají vážit?

Problémy státního školství

A tady se vracíme k těm penězům. Možná chceme, ale nemáme na to. Víc než polovina učitelů je vyhořelá, ti mladí a nadšení se sdírají z kůže, aby o víkendech brali další joby. Platy učitelů se teď zvýšily, ale stále se i po pár letech praxe nedostanete daleko přes 28 tisíc čistého platu. Uživte z toho rodinu. Na to jste 5 let studoval. Pokud děláte do výše svého platu, dobrá. Ale učitel, který dělá do výše svého platu, nevymýšlí nové postupy, neplánuje skvělé hodiny, nevede žáky k historickému myšlení. A rozhodně nemá čas je přesvědčovat, že se to mají učit, a hledat důvody, proč je to důležité.

Druhým problémem je nulová vize pokroku. Když pracujete a svou práci milujete, chcete se posouvat někam dál. Pocit naplnění z osobního rozvoje je jedním z hlavních hnacích motorů. Jako učitel se můžete zlepšovat, jak chcete, ale nikdo to neocení. Na platu, ani na prestiži. Pozice stejná, peníze stejné jako Máňa ve vedlejším kabinetu, která nedělá nic navíc. Tak k čemu to?

Když jsem jednou přešla do soukromého sektoru, nešlo se vrátit zpět. Zvykla jsem si, že nabízím službu a lidé mi za ni zaplatí. Že je na mně, abych je přesvědčila, že mou službu potřebují. To, kolik jsou za ni ochotni zaplatit, vyjadřuje to, jak jsou spokojeni. Jak moc si mé služby nebo mého produktu cení. A hlavně už se mi nechtělo pracovat zadarmo. Začalo mě i trochu žrát, kolik skvělých lidí ve státním školství zadarmo nad výši svého platu dělá. Často navzdory vedení, společnosti, rodičům a žákům samotným.

Seděla jsem takhle jednou na konferenci věnované budoucnosti výuky dějepisu. A cítila jsem, že je něco trochu špatně. V sále seděli učitelé různých stupňů, historici, didaktici – autoři různých projektů. Já se rozhlédla kolem a ptala se, jak je možné, že naše školství není nejlepší na světě, když v něm působí tak skvělí lidé?

Ta místnost byla plná kreativních, inteligentních, samostatných a motivovaných lidí. Kdokoliv z nich by své nadání a vzdělání mohl zpeněžit v soukromém sektoru – stačilo by chtít. Kdyby na konferenci přišel jeden nápaditý ředitel školy a řekl by: „Pojďte se mnou založit skvělou soukromou školu, já vám zaplatím, kolik si zasloužíte,“ měl by super tým. Mohl by nastavit školné tak, aby se mu vyplatilo platit své učitele královsky, tak, jak si zaslouží.

Školství totiž spoléhá právě na tyto lidi. Oni ho drží nad vodou. Lidé, jejichž práce je financována nikoliv podle přesně dané hodinové sazby nebo podle normostrany, ale podle tabulek. Ředitel vzdělávací nebo vědecké instituce má možnost ocenit své pracovníky, kteří jsou produktivnější, ale neděje se to vždy. V praxi pak učitelé, kteří tvoří úžasné materiály, účastní se skvělých projektů a inovují výuku, dostávají stejné ocenění jako ti, kteří se jen vezou. Školy s nejlepšími učiteli vůbec nemusí být ty, kde dostávají učitelé nejlépe zaplaceno. Někdy to tak je, ale ne vždy.

Co takhle to nedělat? Chápu to. Když skvělí učitelé přestanou odvádět svou nadstandardní práci, tak je nikdo postrádat nebude. Na jejich místo přijdou ti vyhořelí a systém pojede dál. Pak je otázka, zda skutečně společnost ty vědomosti, které nabízíme, tak jak je nabízíme, potřebuje. Protože pokud se někdo obává, že je nahraditelný, zpravidla nahraditelný je.

Nevyzývám zde své bývalé kolegy na školách, aby přestali odvádět skvělou práci. Mám na těch školách svoje děti.

Možná spíš volám po tom, aby trochu víc přemýšleli nad tím, jak svou skvělou práci prodat veřejnosti. Aby začali pokukovat po soukromém sektoru – zda nemohou své znalosti a dovednosti taky lépe prodat. Aby se zajímali také o soukromé školy, které jim třeba lépe zaplatí a které mohou přinést do systému tolik potřebnou liberalizaci. Aby hlavně nezačali svou práci, kterou odvádějí navíc, považovat za samozřejmou. Aby si našli školu, na které to vedení ocení i finančně. Aby nejlepší učitelé pracovali na školách, kde dostanou nejlépe zaplaceno.

A na všechny, kdo jako já pracují na univerzitě, aby o sobě nesmýšleli jako o elitách. Aby se víc ptali veřejnosti, co chce znát. Proč to chce znát. A do úmoru vysvětlovali, proč má veřejnost znát právě to, co my učíme a o čem píšeme. A pokud to sami nevíme, tak se nad tím nebáli zamyslet. Ale to je otázka na jindy.

Hynek Tippelt, Proč a jak přestat podporovat vzdělanost, Ergot 2018.

Platy pracovníků ve školství dostupné zde.