Lucemburská hra o trůny: Bez draků, zato s liškou ryšavou

Karel IV. zemřel v listopadu 1378. Svým nástupcem jmenoval nejstaršího syna Václava. Ten měl nastoupit na český trůn jako král, římským králem byl zvolen už za Karlova života a k dokonání díla mu zbývala pouze císařská koruna. Pro tu si musel už do Říma dojet sám, to za něj Karel udělat nemohl, ačkoliv Karel za svého milovaného syna dělal, co mohl. Jenže těsně před Karlovou smrtí se stalo něco, s čím nepočítal a co už za Václava nemohl vyřešit. Církvi vyrostly dvě hlavy, propuklo papežské schizma. Jeden papež seděl v Římě a druhý v Avignonu.

Pro mladého nezkušeného Václava znamenala cesta za císařskou korunou jednu zásadní věc, rozhodnout se pro jednoho, nebo pro druhého papeže. A jelikož evropské veřejné mínění bylo rozdělené, Václavovi, který nikdy neoplýval rozhodností, se do toho nechtělo. Tak cestu za císařským diadémem odkládal, jeho autorita v Říši i v rámci vlastní rodiny klesala.

Karel IV. zanechal kromě dcer tři syny, zmíněného Václava, Zikmunda a Jana. Jan byl jmenován zhořeleckým vévodou. Zikmund zdědil bohaté Braniborsko a byl zasnouben s dědičkou polské koruny. Tím chtěl Karel zajistit Václavovi podporu v boji o císařskou hodnost, protože braniborský vévoda byl zároveň jedním z volitelů římského krále.

Jak vidíte, velký vladař z nějakého důvodu předpokládal, že jeho synové a synovci budou jako jeden muž v lásce a vzájemné důvěře spolupracovat na blahu rodu, českého království a celého křesťanstva.

To se jaksi nestalo. Zikmund prokázal už jako teenager nebývalou bojovnost a protřelost staršího politika, když mu polští šlechtici vyfoukli polskou korunu, a aby vybojoval alespoň tu uherskou, musel se vzdát Braniborska. Zastavil totiž toto vévodství (i s hlasem volitele římského krále) svému bratranci Joštovi.

V této chvíli už Lucemburkové hrají o celkem tři trůny. Uherský, římský a od roku 1394 i o ten český. Václav IV. se neukázal jako nejschopnější politik a absence císařského titulu dál oslabovala jeho autoritu. V roce 1394 byl poprvé zajat nespokojenými šlechtici podporovanými z Moravy. Také na Moravě se bojovalo, když ne o trůn, tak o markraběcí židli. Karel IV. měl kromě tří synů také tři synovce, dva z nich, Prokop a Jošt, oba zdědili titul moravského markraběte a měli Moravě svorně a v jednom duchu vládnout. Jenže oni zdědili také lucemburskou ctižádost, bojovnost a cit pro pletichaření. Moravu pustošily války mezi bratry Prokopem a Joštem, střídavě na té či oné straně se oba moravští bratři míchali do situace v Čechách.

Když roku 1394 Jošt tahal za nitky na loutkách českých pánů, kteří uvěznili Václava, osvobodil ho nejmladší Lucemburk Jan Zhořelecký. Václav a Jan byli nerozluční. Jenže roku 1396 Jan ve zlém odešel od pražského dvora a následně zemřel. Všeobecně se soudilo, že byl otráven. Viníkem mohl být kdokoliv. Václav, který se i vlivem stále častější konzumace alkoholu (i na tehdejší dobu) stával víc a víc nepředvídatelný. Jošt, kterého celá Evropa vinila z nejpodlejších činů. Nebo Prokop, který na Jana žárlil, protože dlouho pozice věrného pobočníka lucemburského seniora patřila jemu. Nebo třeba Zikmund, který mezitím upevnil moc v Uhrách a mluvil Václavovi do jeho panování v Čechách.

Václavovi se roku 1400 začalo všechno hroutit pod rukama. Volitelům došla trpělivost s jeho nečinností. Pro korunu si nejede, ve věci papežství lavíruje, na římské sněmy nejezdí, spory mezi knížaty nesoudí, v Čechách se schovává. Sesadili ho z trůnu a připravovali novou volbu.

Ostatní Lucemburkové to zpočátku považovali za políček svému rodu a Václava podpořili, ale ctižádost především moravského Jošta a uherského Zikmunda pomalu vystrkovala růžky. O dva roky později čeští šlechtici zajali svého krále znovu, tentokrát měli podporu Zikmunda, který z Uher do srdce Evropy jezdil stále častěji a nabádal bratra, aby udělal v Praze i v Říši pořádek.

Od roku 1402 se situace stává naprosto nepřehlednou. V lucemburském rodě probíhá nepřetržitá válka všichni proti všem, přičemž Moravu několik let bojů mezi bratry Prokopem a Joštem dokonale plundruje. Čeští páni a říšská knížata se staví tu na jednu, tu na druhou stranu, Zikmund si na pomoc proti protivníkům bere bojovné Uhry s kočovnými divokými Kumány v čele, kteří děsí všechny ve snech ještě měsíce po tom, co odtáhnou. V nastalém zmatku se spojí Zikmund s Joštem proti Prokopovi a Václavovi jen proto, aby se zase rozkmotřili. Roku 1405 se situace trochu vyjasňuje, když je v rodě o jednoho méně. Prokop umírá. Všeobecně se soudí, že byl otráven, ale nikdo netuší kým.

Václav sedí v Praze a s číší v ruce sleduje, jak se mu pod rukama rozpadá dílo jeho otce. Čechy, kterým se za Karlovy vlády jako zázrakem vyhýbala morová epidemie, kosí mor, důsledkem jsou rozsáhlé pogromy na židy, které měl panovník chránit, a neuchránil. Ekonomika skomírá a v tom všem na pražské univerzitě charismatický kazatel Jan mluví o hříšné církvi a o nutnosti morální obnovy. Václav poslouchá svou královnu Žofii, jak nadšeně o novém kazateli hovoří, a přemýšlí, jak by ho mohl využít ve svém vlastním mocenském boji. Na víc už nemá, paličatě trvá na tom, že je stále římským císařem, ale do Říše se nevydá, aby o titul bojoval.

Roku 1410 kandidují na římský trůn oba zbývající Lucemburkové proti sobě bez ohledu na to, že senior rodu Václav nikdy neodstoupil. Zvolen je Jošt. Moravský markrabě získává nejvyšší evropskou hodnost. Je také nejbohatší ze všech. Ve světě, kdy všichni králové a šlechtici dluží, on půjčuje. Tak to v těch dávných temných dobách bývalo, že volba hlavy státu byla předmětem korupce.

Jenže hned o rok později, 1411, Jošt zemřel. Všeobecně se soudí, že byl otráven. Důkazy nejsou, podezřelých je mnoho, mezi nimi nejvíc prstů ukazuje na jeho dva zbylé příbuzné.

Zikmundovi v cestě za římskou korunou stojí už jen sesazený bratr, který pro schopného a všemi mastmi mazaného lišáka není žádnou překážkou.

Navíc když svého mladšího bratra nutně potřebuje.

Píše se rok 1411, Václavovo české království vře. A Václav nemá sílu ani vůli to řešit.

Zikmund je neustále po ruce, aby nabídl radu a pomoc.

Hlavně aby Václavovi připomněl, jak jejich otec miloval Čechy a jak na Václava spoléhal. A jak ho Václav zklamal, když otcovo dědictví nechá upadat do jámy nepokojů a krize.

Václavovi se uleví, když Zikmund odjede na kostnický koncil, aby vyřešil papežské schizma. Ale jen na chvíli. Po upálení mistra Jana Husa roku 1415 vření v českém království vybouchne ohlušující silou. Zikmund píše Václavovi, aby husitský problém řešil, nabízí vojenskou pomoc, vyhrožuje vojenskou pomocí.

Ale marně.

Po roce 1419 má Zikmund po bezdětném bratrovi přebrat české království, ale až do roku 1437 mu bude právě toto království, ten nejcennější z otcových trůnů, vzdorovat.

České dějiny se mohly odehrávat úplně jinak, kdyby Lucemburkové nehráli hru o trůny a splnili přání svého otce a strýce Karla IV., hlídali si navzájem záda, pomáhali si a chránili se.

Ale pak bychom neměli slavnou husitskou minulost, Vítkovský pomník a chorál Boží bojovníci. Nechme tedy takové kdyby v rukou filozofů.

Na příkladu lucemburské rodové války ale vidíme, že realita vždycky překoná všechno, co romanopisci dovedou vymyslet.

Jaroslav Čechura: Lucemburkové na českém trůně I., II., Libri, 1999.

Petr Čornej: Tajemství českých kronik, Paseka, 2003.

Václav Drška: Zikmund Lucemburský – Liška na trůně, Epocha, 1996.

Ferdinand Seibt: Karel IV. – Císař v Evropě, NLN, 1999.