Jak se na český trůn dostali Habsburkové? Snadno, zvolili jsme si je

Roku 1526 na český královský trůn nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Ač se nejednalo o prvního, nýbrž čtvrtého Habsburka na českém trůně, tímto datem se počíná nová epizoda. František Palacký v tomto roce diplomaticky končí své vyprávění, aby nemusel popisovat hříchy vládnoucí dynastie, na které by jistě rád nenechal ani nitku suchou.

Alois Jirásek, Zdeněk Nejedlý i Tomáš G. Masaryk do tohoto roku stanovují začátek věku temna, věku cizí, Čechům nepřátelské dynastie. O tom jindy, dnes se podívejme na to, co se přímo toho roku stalo. Asi nás nepřekvapí, že ti, kdo o volbě nového krále tehdy rozhodovali, přemýšleli o blahu svého tehdejšího státu, českého království. A že je ani nenapadlo, jak jim to za 400 let budou nějací nacionalističtí politici vyčítat.

Tehdy třiadvacetiletý arcikníže Ferdinand nebyl českým stavům rozhodně neznámý. Od roku 1521 zastupoval zájmy svého bratra, římského císaře a španělského krále Karla V. v říši. Byl to on, kdo jednal s německými knížaty, kdo těžko, ale chytře a diplomaticky hledal kompromisy mezi katolíky a nově vznikajícími protestanty, které by jeho bratr viděl nejraději na hranici. Leč jeho bratr, ač císař, vychováním Španěl, zajížděl do střední Evropy zřídka, raději válčil proti francouzskému králi o Itálii, tak střední Evropu spravoval Ferdinand. Byl to schopný politik, ochotný ke kompromisu. Pravověrný katolík, který ovšem chápal, že někdy musí ustoupit. Přesvědčený zastánce silné centrální vlády, který ovšem vnímal realitu a oceňoval diplomatické tanečky. K tomu byl s českými zeměmi spřízněn, vládnoucí mladý král Ludvík Jagellonský byl jeho švagr, a to hned dvojnásobný.

Roku 1515 se konala (v zastoupení) dvojsvatba, která spojila habsburský a jagellonský dvůr. Ferdinandův dědeček, tehdy římský císař Maxmilián (zemřel roku 1519) povznesl habsburský rod do nebývalých výšin geniální sňatkovou politikou. Sám se oženil s dědičkou Burgundska, které tak získal do věnce dědičných zemí. Syna Filipa oženil s dědičkou nedávno sjednoceného Španělska Johanou, později zvanou šílenou. Z tohoto sňatku vzešli oni dva synové, Karel a Ferdinand, kteří měli tedy zdědit Španělsko s Burgundskem a hlavně s Novým světem a císařský titul. Karel pokračoval v dědečkově tradici a sňatkem s Isabellou Portugalsko připojil ke Španělsku. Skutečný majstrštyk ovšem dojednal Maxmilián pro mladšího vnuka Ferdinanda a svou vnučku Marii.

Marie se provdala za dědice české a uherské koruny Ludvíka Jagellonského. Kdežto Ferdinand se oženil s Ludvíkovou sestrou Annou. Jenže roku 1515, kdy ke svatbě došlo, nikoho nenapadlo, že tímto tahem Ferdinandovi spadne česká a uherská koruna do klína. Vždyť Ludvík byl mladý a měl před sebou skvělou budoucnost.

Jenže Ludvík byl nejen český, nýbrž také (a především) uherský král. Rok 1526 je ve znamení velké pozemní expanze osmanského Turecka. A zatímco zbytek Evropy vesele válčil stylem „všichni proti všem“, zavíraje před tureckým nebezpečím oči, uherský král takový luxus neměl. Ten musel proti Turkům bojovat neustále. Habsburkové, kteří se na uherský trůn dostanou vzápětí, byli tak mocní, že zbytek Evropy byl nakonec za ty Turky, kteří je neustále finančně a vojensky vyčerpávali, rád, a nikoho nenapadlo jim pomáhat. Mladému Jagellonci Ludvíkovi se ovšem podařilo dát dohromady výkvět rytířstva a vyrazit Turkům naproti. Bitva u Moháče v českých učebnicích končí tragédií a značí rok vymření Jagellonců. Ona ale znamenala mnohem víc. Spolu s Ludvíkem zahynulo u Moháče 14–15 tisíc mužů, z nich 28 uherských magnátů a na 500 urozených synků významných rodin. Prohra navíc znamenala, že Turci měli otevřené dveře do Evropy a následně se dostali až do oblasti dnešního Slovenska a ovládali téměř celé Uhry. Bitva u Moháče tak měla kromě výměny dynastie na českém trůně mnohem větší význam pro celou Evropu. Odteď se budou až do zhruba roku 1699 Evropané poměrně zoufale bránit náporu Osmanů.

S vymřením jagellonské dynastie měli Češi a Moravané nárok na volbu nového panovníka. Ferdinand pohotově přišel s oznámením, že jako manžel princezny Anny má nárok na český trůn. Zdálo se to logické, také Lucemburkové nastoupili na trůn díky sňatku s přemyslovskou princeznou. A kdyby bylo nejhůř, vždycky mu může císař, jeho bratr, udělit Čechy v léno. Čeští stavové ale trvali na tom, že mají právo samostatné volby a nic jako dědické nároky v ženské linii neuznávají. Jak už ale bylo v krizových momentech zemským zvykem, pozapomněli se o svém postupu poradit se šlechtou dalších zemí koruny české, především s hrdými Moravany. Ti se cítili uraženi a rozhodli se, že zvolí vlastní postup. Prohlásili, že žádná volba nebude, uznali prostě Ferdinandovy nároky jako manžela princezny Anny a basta. Češi byli postaveni do ošemetné situace, chtěli volbu, neměli pro svůj postup podporu na Moravě a s napětím sledovali, jak dopadne boj o uherskou korunu.

Tvrdohlavě tedy v Praze volbu vypsali. Nejprve nabídli českou korunu Zikmundu I. Starému, polskému králi a litevskému knížeti z jagellonského rodu. Nejpřednější a nejbohatší čeští šlechtici zkoušeli své štěstí se založením královské dynastie, ať už šlo o Rožmberky, nebo Pernštejny. Ale všichni kandidáti couvli, když zjistili, jaký je stav královské pokladny. Koruna byla příšerně zadlužená, a protože se nacházíme v době, kdy státní dluh ještě bylo zvykem splácet, úspěšný kandidát to musel řešit.

V Evropě se nacházel jen jeden rod tak bohatý, že si mohl dovolit splácet dluhy své, cizí a ještě vést válku na několika frontách. Proč? Protože Habsburkové ovládali Španělsko, a Španělsko je v této době téměř jedinou mocností, která má přístup ke zlatému bohatství jižní a střední Ameriky. Tak čeští stavové, tvrdohlavě trvající na právu volby, nakonec zvolili toho, kdo se jim nabídl jako první. Na Moravě se jim asi smáli, ale Ferdinand se nesmál. Získal cennou korunu, hlas volitele římského krále a taky spoustu problémů.

Kromě uherské koruny zatížené bojem s Turky si česká šlechta zvykla rozhodovat a on měl raději moderní efektivní správu celého soustátí z jednoho místa. Ale byl diplomat, poradil si s říšskými knížaty, bude v budoucnu i se svými Čechy vládnout ve shodě a s kompromisy. On a jeho syn Maxmilián nebudou po politické stránce Čechy nijak utlačovat, to jim předhazovat nemůžeme.

Horší byla otázka náboženská. Až roku 1555 se vyřeší náboženská otázka v říši zásadou „čí země, toho náboženství“. V roce 1526 to tak ještě nefunguje a Ferdinand si rozhodně neuzurpuje právo většinově nekatolickým Čechům (především potomkům husitů) diktovat, čemu mají věřit. Oni na to totiž mají papír, na který ho donutili přísahat před korunovací. Tzv. Basilejská kompaktáta se stala zemským zákonem, zaručovala, že v zemi mohou vedle sebe žít katolíci a kališníci (potomci husitů). Ferdinand byl pravověrný katolík, ale byl taky diplomat. A navíc mezi kališníky a katolíky neviděl tolik rozdílů. Znamenala-li kompaktáta mír, tak ať. Osobně se dokonce zasadil později na tridentském koncilu, kde se řešily náboženské otázky, aby Češi dostali výjimku pro přijímání pod obojí.

Ale pak tu byla Jednota bratrská, která žádný štempl neměla, kterou pronásledovali i Jagellonci, i „král dvojího lidu“ Jiřík z Poděbrad, a proti té Ferdinand zakročil o to tvrději, o kolik byl shovívavý k husitům. Ale bylo mu to málo platné, čeští šlechtici si své bratry na svých panstvích ochránili a Ferdinand byl dost velký diplomat, než aby jim do toho mluvil. To přijde později, přesně o sto let později s jiným Ferdinandem.

Tak skončeme příběh jedné volby a vyprávění o třetím Habsburkovi na českém trůně, který byl ale první v linii, která skončí až roku 1918. Nacionalističtí historikové všech dob českým šlechticům tu volbu vyčítali. Jak mohli dobrovolně zvolit Habsburky? Ty cizí Habsburky? Inu, stejně jako zvolili cizí Lucemburky a cizí Jagellonce. A s těmi prvními to dopadlo docela dobře, ne? Stejně tak s Ferdinandem I., který měl Čechy docela rád, česky plynně hovořil a je se svou manželkou Annou pohřben v katedrále svatého Víta v srdci svého nejcennějšího královského dědictví.