Biblický kvíz i šachy proti pýše: Jak si hráli mniši za zdmi kláštera?

Oficiální výklad byl přísný. Smích skýtal záludnost. Karty se prezentovaly jako čertovy obrázky a kostky jako nástroj ďábla. Středověké legendy vyprávěly, že když se mnich po nocích bavil hrou a přišlo se na to, pověsili ho za vnitřnosti na zdi kláštera.

Řehole svatého Benedikta byla v tomto ohledu nekompromisní. Mniši měli být jako andělé – ukáznění, čistí, bez záchvatů veselí. Smích rušil posvátný řád. A přesto, když se pořádně podíváme do pramenů, mezi řádky se nám naskýtá zcela jiný obraz.

Hrát si je lidské. A to platí i pro lidi, kteří si o sobě myslí, že už nejsou tak docela lidmi, protože se zasvětili Bohu. Už od 11. století se dočítáme o biskupech a opatech, kteří vášnivě hráli kostky, deskové hry i něco, co připomíná sport. V Reichenau jezdili mniši s vlastními turnajovými koňmi na rytířská klání. A křížové chodby nesou ve své omítce svědectví po hrách, které tam kdysi pomáhaly řeholníkům přežít dlouhé zimní večery.

Středověké slovo ludus (hra) znamenalo cokoliv: hru, sport, báseň, improvizované divadlo, milostný akt i válku. Bylo to všechno, co vybočovalo z rutiny. A právě v tom je klíč: klášterní svět měl přísný rytmus – proto sem hra nepatřila. Ale člověk je člověk i v mnišské kutně.

Začněme tím, co prošlo bez pohoršení. Benediktini se už v raném středověku utkávali v biblických kvízech – takové hádanky měly pobavit i poučit. A pak přišla rythmomachie, číselná hra na šachovnici, v níž se černé a bílé kameny utkávaly za využití matematických vzorců. Tato hra si vysloužila pověst vážené zábavy a oblíbili si ji i učenci jako Jan ze Salisbury nebo Roger Bacon. A co víc – dotáhla to až na učební látku v rámci sedmi svobodných umění, tedy takových středověkých univerzitních osnov.

Šachy? Ano, i ty dorazily za klášterní zdi. Přes islámský svět a Indii, původně s abstraktními figurkami. Ale mniši je brzy „překřtili“: místo šáha nastoupil křesťanský král, z válečného slona se stal biskup, z vezíra královna. Šachovnice se stala obrazem středověké společnosti.

A pak tu byly ještě sférické šachy – vesmírné, sedmiboké, s hvězdami, planetami a znameními zvěrokruhu. Hrálo se na nebeskou harmonii. Středověk a především kláštery, které kladly důraz na morálku a užitečnost, si i ve hře dokázaly najít smysl a poučení, aby se jí mohly věnovat bez výčitek svědomí i stížností nadřízených. Moderní vzdělávací systém a dnešní doba, která gamifikuje i čištění zubů, by jim dala za pravdu.

Zábava tedy nesměla být jen tak. Musela mít duchovní přesah. A tak vznikaly „duchovní kostky“. Například biskup Wibold vytvořil hru, v níž každé vržené číslo odpovídalo nějaké ctnosti. Leibniz se k ní ještě v 17. století vracel jako k duchovnímu tréninku.

Podobný byl příklad střelby na kužely (dnešní kuželky nebo bowling), kde kužely představovaly modly – a mniši je s nábožným zápalem bořili a hráli si tak na rozčílené starozákonní otroky. Soutěž v shazování figur tak nepředstavovala zabíjení, ale duchovní triumf nad pohanstvím, o který přece šlo především hlavně v raném středověku.

A co sport? Tělesná výchova se do klášterů dostala i díky Galénovi, antickému lékaři, který prohlásil, že pohyb je zdravý. Ač v něčem Galénevi vděčíme za až děsivé přehmaty středověkých lékařů, v tomto se nemýlil a Galénova autorita se nezpochybňovala. Mnichům se tedy nařídil fyzický pohyb, pokud v rámci své řeholní činnosti nepracovali na klášterní zahradě, museli si pohyb dohnat sportem.

Ovšem hry, které se hrály mimo klášter, si mniši přebrali po svém, aby zapadaly do morálního obrazu mnišského života. Hrubé míčové hry přetvořili v jeu de paume, mírnou, elegantní předchůdkyni tenisu. Hrála se v křížových chodbách. Bez pálky, jen dlaněmi.

Tenis se brzy dostal i na šlechtické a královské dvory. Král Ludvík X. ho prý hrál tak dlouho, až vyprahlý uchopil pohár s vodou (spíš vínem) a smrtelně se přepil. Karel VIII. na tenis tak spěchal, že se praštil do hlavy o zárubeň a zemřel. A největší tenisovou hvězdou 15. století byla žena – Margot z Monsu. Hrála pod patronátem francouzského krále Filipa Dobrotivého a později vstoupila do kláštera. Není vyloučeno, že tam rozjela první klášterní tenisový kroužek.

I nejzbožnější vrstvy si někdy zahrály divadlo, především ty. Vánoční hry, velikonoční rituály, pastýři nabízející Ježíškovi míč, aby si jako běžné dítě mohl pohrát. V míčových hrách se ovšem skrývala hluboká symbolika. Protože míč byl jako slunce. A Ježíš byl sol salutis – slunce spásy.

Míč jako symbol Krista. Hra jako cesta k Bohu. V tom se kruh uzavřel a míčovým hrám se dostalo posvěcení.

Někdy mniši spojili mystiku se zábavou tak dokonale, že se hra stala jistou formou meditace a modlitby. O tom svědčí dochovaná kniha O zlaté hře, kde se jednotlivé hry pojily s hříchy a ctnostmi: šachy proti pýše, tanec proti lenosti, karty proti necudnosti. I Ježíš v knize hraje – s vírou, nadějí a láskou. A kdo s ním drží tempo, získá Boží království. Je vidět, že gamifikace zdaleka není vynálezem 21. století.

Nakonec je to jednoduché. Ve středověku nebyla hra něčím okrajovým, protože člověk hravý je a vždycky byl. Protože ovšem středověký člověk ve všem hledal účel a poučení, také hra byla nástrojem, zrcadlem, jazykem. Kláštery, které musely na morální význam zábavy položit ještě větší důraz, si ji přetvořily zcela. Hra se stala prostředkem evangelizace, meditace, ale i každodenní úlevy. Protože i mnich je jen člověk. A člověk je homo ludus – člověk hravý.

Sonntag, Jörg. Tenis v arše Noemově. Hry a sport ve středověkých klášterech a řádech. Přeložil Pavel Blažek. Dějiny a současnost: historicko-vlastivědná revue, ročník 35, číslo 8, 2013, strany 38–41.​

Kneblová, Hana. Život v českých zemích ve středověku. Praha: Brána, 2016.

Lawrence, C. H. Dějiny středověkého mnišství. Přeložili Pavel Pšeja a Jan Vomlela. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.

Máte rádi mé články? Přihlaste se na mém webu k odběru newsletteru a staňte se součástí party, která chce chápat dějiny.