Bojkot olympiády v dějinách: od Berlína po Montreal

Podívejte se se mnou do minulosti, kdy politici, ale i sami sportovci slovem „bojkot“ nejen hrozili, ale také jeho podstatu naplňovali.

Když se bavíme o bojkotu olympijských her, možná hledáme příčiny v zákoutí politiky. Ale důvodů, proč nepřijet na sportovní svátek, se v dějinách najde víc.

Třeba na to někdo neměl peníze. Roku 1928 nepřijeli na zimní olympijské hry do Svatého Mořice američtí hokejisté, protože prostě nedokázali zaplatit cestu. A na rovinu to takto oznámili. Olympijské hry se tehdy ještě netěšily takovému zájmu veřejnosti, natož ty zimní.

Roku 1980 ale celkem paradoxně na olympijské hry do Moskvy nepřijela reprezentace Číny. Čínský olympijský výbor se oficiálně vyjádřil tak, že uposlechl návrhu Spojených států amerických bojkotovat olympijské hry, protože pořadatelská země porušuje Olympijskou chartu. To samo o sobě zní paradoxně vzhledem k politické orientaci Číny. A to i přesto, že mezi čínským a sovětským komunistickým režimem panovalo latentní napětí. Čína ovšem pečlivě tajila pravý důvod neúčasti svých sportovců na hrách – nedostatek financí.

Sport se od svého vzniku prolínal s politikou. Antické olympiády oslavovaly řeckého člověka. Právě zde se tvořilo řecké národní cítění. Ono řecké „my“, které se vymezovalo vůči barbarskému „oni“.

Vztah mezi mezinárodním sportem a národní hrdostí – nacionalismem – nelze nevidět. Sport tedy není apolitický. Snaha sportovců o posouvání lidských možností je sama sobě myšlenkou. Ta politiku nepotřebuje. Atleti všech věků nemůžou za to, že jejich výkony ke svým myšlenkám využívají politici, vědci, aktivisté nebo i sami fanoušci. Ti také často ve sportu vidí víc, než co sám sportovec zamýšlel. Někdy politiku do sportu zatahují sami sportovci, protože se z kola dějin nemůžou vymanit o nic méně než kdokoliv jiný a mají svá vlastní přesvědčení a myšlenky.

Ne, sport není nevinný. Jen se nedomnívejme, že zneužívat ke svým cílům ho umí pouze diktátoři a totalitní velmoci. Děláme to přeci pokaždé my sami, když jako fanoušci českých hokejistů vzpomínáme před zápasem s Rusy na všechny historické křivdy. Ale nebojte, tak uvažují všichni, i naši soupeři.

Začněme v Moskvě roku 1980. Spojené státy ústy prezidenta Jamese Cartera prohlásily, že pořádání olympijských her v Sovětském svazu odporuje Olympijské chartě. Protože SSSR vede válku z pozice agresora – válku v Afghánistánu. Tento článek skutečně Olympijská charta obsahovala, důvod byl tedy platný také po legální stránce, ačkoliv by tímto sítem jistě všichni organizátoři v dějinách také neprošli.

Na oplátku vyhlásil Sovětský svaz bojkot při hrách pořádaných o čtyři roky později v Los Angeles. Žádné, ani formální porušení charty, se u USA neshledalo, Sověti tak vyjádřili obavy o bezpečnost svých sportovců. Svým satelitům nařídili totéž.

Sportovci nejprve západních a poté východních zemí se stali rukojmími v soukolí studené války a boji mocností. Rozdíl zde spočíval jen v tom, že v roce 1980 šlo ze strany Spojených států o výzvu, které mnohé západní země neuposlechly. Případně se politickým rozhodnutím své vlády neřídily olympijské výbory a atleti dostali možnost svůj vrchol sezóny prožít, i když ne pod vlajkou svého státu. V roce 1984 takovou možnost Helena Fibingerová a její kolegové z celého východního bloku nedostali.

Moskva a odveta v Los Angeles se staly symbolem politických bojkotů. Zapadají do dějinného výkladu studené války. Navíc se bolestně dotkly nás a našich sportovců. Proto tyto události patří do české národní paměti. Bojkot jako politický prostředek se ovšem používal i jindy. Zimní hry vzhledem k nižší publicitě, jaké se jim tradičně dostává, toho byly ušetřeny.

V roce 1956 se konala letní olympiáda v Melbourne – letní, ačkoliv se konala v listopadu, v létě podle měřítek jižní polokoule. Toho roku pohnuly světem dva momenty. Sovětská intervence, která utopila v krvi maďarské povstání. A Suezská krize. V prvním případě byl agresorem Sovětský svaz (ačkoliv se samozřejmě jednalo o „bratrskou pomoc“), v tom druhém západní země – Francie a Velká Británie (ačkoliv oficiálně jen hájily svá práva proti „zlému“ diktátorovi). Obě události se otiskly do obrazu letní olympiády konané v témže roce.

Na protest proti sovětské intervenci do Maďarska nepřijelo Nizozemsko a Španělsko (USA, které stejné odůvodnění použily v roce 1984, hájily své barvy v plné síle). Samotní Maďaři si účty s okupanty vyřídili v „krvavém“ zápase ve vodním pólu a následně se většina z nich raději domů nevrátila. Egypt, Irák a Libanon se nezúčastnily na protest proti anglo-francouzské invazi do Egypta v rámci Suezské krize. A aby toho nebylo málo, Čína protestovala proti účasti sportovců z Tchaj-wanu. Poslední bod se bude řešit ještě mnohokrát.

Olympiáda v Montrealu představovala takový předkrm před bojkoty následujících her studené války. Organizátoři se snažili řešit především čínskou otázku. A nevšimli si jednoho ragbyového turnaje, který se konal v Jihoafrické republice. Toho se přes mezinárodně vyhlášený bojkot všech akcí v JAR zúčastnil tým Nového Zélandu. Jihoafrická republika tou dobou čelila mezinárodní kritice kvůli politice apartheidu. Na 22 afrických zemí požadovalo vyloučení Nového Zélandu z her. Když se tak nestalo, opustily Montreal.

Tady dnes skončíme. Příště se podíváme na ty hry, které se měly bojkotovat, ale nikdo nenašel odvahu.

A pokračování článku najdete zde.

ARNAUD, Pierre & RIODAN, James (ed.). Sport and International Politics. Routledge, 2003.

JIŘINCOVÁ, Barbora. Pochopte dějiny olympiády. E-kniha, 2022.

LENSKYJ, Helen. Inside the Olympic Industry. Power, Politics, and Activism. Routledge, 2000.

MARKOVITS, Aandrei S. & RENSMANN, Lars. Gaming the World. How Sports Are Reshaping Global Politics and Culture. University of Princeton, 2010.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Praha: Olympia, 1984.

RIPPON, Anton. Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936. BB art, 2008.

TOMLISON, Alan (ed.). National Identity and Global Sports Events Culture, Politics, and Spectacle in the Olympics and the Football World Cup. State University of New York Press, 2006.

WHANEL, Garry. Blowing the Whistle. Culture, Politics and Sport. Routledge, 2008.