Bojkot olympiády v dějinách: z Montrealu do Moskvy

V minulém článku jsem psala o tom, které olympijské hry se dočkaly politicky nebo jinak motivovaného bojkotu. Dnes se budeme bavit o těch hrách, kdy k tomu bylo důvodů dost, ale nikdo odvahu nenašel.

Kdo jste tedy nečetl první díl, začněte zde.

Bojkot olympijských her představuje politickou zbraň v rukou velmocí. Samotní sportovci, ale také miliony lidí kolem nich – realizační týmy, výrobci vybavení, sponzoři, novináři a další, kteří mají na sportu založené živobytí – jsou v této hře pouhými pěšáky.

Někdy ale rozpor mezi skutečností v pořadatelské zemi a olympijskou myšlenkou tak bije do očí, že sami sportovci zakročí a odmítnou se na takovém sportovním svátku podílet. Takovou cestu zvolilo několik atletů především židovského původu v roce 1936. Nebylo jich mnoho. S nacistickým Německem tou dobou světové mocnosti jednaly jako rovný s rovným. Kdo roku 1936 předvídal krvavé lázně druhé světové války, byl prohlášen za válečného štváče.

Německo tvrdilo, že Olympijskou chartu neporušuje. A to ani článek, který praví, že nikomu nesmí být upřena možnost reprezentovat svůj stát. Židovští sportovci byli vyloučeni ze všech sportovních spolků od roku 1935. Ale oficiálně se zúčastnili předolympijských kvalifikací, jen prý „nesplnili limity“. Jaký jiný měl tedy Mezinárodní olympijský výbor důvod k odejmutí olympijských her nacistickému Německu?

Válku nevedlo. Židé tou dobou nebyli diskriminováni o nic více ani méně než černí sportovci v jižních oblastech Spojených států. Politické a občanské svobody se zde porušovaly – což ovšem představovalo realitu 30. let 20. století v mnoha zemích Evropy. A což bohužel představuje realitu mnoha pořadatelů sportovních akcí, co je sport sportem.

Čínským pořadatelům se při poslední zimní olympiádě právem připomínal masakr náměstí Nebeského klidu. Málokdo si vzpomene na Mexiko roku 1968, které také mělo svůj „Nebeský klid“. A masakr 250 osob při potlačení studentských demonstrací autoritářským režimem se odehrál pár dní před začátkem olympijských her. Studenti si tehdy naivně mysleli, že ostražité oko světové veřejnosti zabrání jejich vládě postupovat příliš brutálně. Zmýlili se.

On totiž sport sice představuje nástroj v rukou mocností, ale změnit politiku velmoci nepřiměje. SSSR nestáhl pod pohrůžkou bojkotu svých her v roce 1980 z Afganistánu jediného vojáka. Nacisté před zraky inspekční komise nedovolili jedinému židovskému sportovci reprezentovat svou zemi. A mexická vláda se nebála pár dní před hrami střílet do svých občanů.

Mírová olympijská idea nezabránila teroristům z organizace Černý pátek unést a zavraždit izraelské sportovce v Mnichově roku 1972. A samotné hry se po krátkém přerušení a tryzně za zavražděné konaly dál. Ačkoliv Izraelci a další západní země protestovali a žádali jejich přerušení. A arabské země se spolu se Sovětským svazem ani smutečního shromáždění nezúčastnily. Ani k tak drobnému aktu soucitu a lítosti olympijská myšlenka politiky nepohnula.

Následovaly další hry, které jejich pořadatelé využili k propagaci své země, svého systému a své politiky. V Sydney roku 2000 slavili Australané smíření se svou aboriginskou minulostí. Také to je přece jen propagace. Propagace krásné myšlenky, se kterou se ztotožníme a která pro jednou souzní s tím, co zakladatelé olympijských her chtěli sportem vyjádřit.

Ale nejde jen o olympiády. Také jiné sportovní svátky se konají v autoritářských a totalitních zemích. Fotbalové mistrovství světa ve fašistické Itálii roku 1934 nebo autoritářské Argentině roku 1978. Mistrovství světa ve fotbale v katarském Dauhá 2022. Jmenovat bychom toho mohli mnohem víc.

Přidělování velkých sportovních akcí mezinárodními sportovními organizacemi odráží světovou politiku, ale především zájmy sponzorů, kteří potřebují proniknout na trhy, kde ještě nejsou. To je výsledek spojení sportu se světem businessu. Odpovězme si sami, co je pro sport lepší. Zda spojení s politiky všech zemí, kteří sportovce používají jako prostředek k prosazování svých zájmů, nebo propojení s trhem, kterému jde jen a jen o peníze, a velké myšlenky jdou stranou.

V obou případech dochází k situaci, že se zimní hry konají v zemi, která nemá k zimním sportům žádný vztah, která téměř nemá sníh. Nebo že se vrchol atletické sezony odehrává v zemi, kde v srpnu panují nelidská vedra, a tak se sport musí přesunout do klimatizované haly.

Důvod, proč se olympijský sport roku 1984 spojil se světem velkých peněz, byl ale prostý. Nikdo už nechtěl hry pořádat, nikomu se to nevyplatilo. Nezbývalo než pustit do hry soukromé firmy, které jen lačnily své měšce otevřít, aby je po hrách zase mohly zlaťáky naplnit. A takové firmy se neštítí peněz z Kataru nebo z Číny, protože peníze jsou peníze. Ale také o tu reprezentaci státního systému demokratické státy nestojí tak jako ty totalitní.

Těšme se tedy tím, že letos máme fotbalové EURO v Německu, letní olympiádu v Paříži a ta nejbližší zimní bude v severní Itálii.

Kdo jste tedy nečetl první díl, začněte zde.

Karel PROCHÁZKA, Olympijské hry – Od Athén po Moskvu, Praha Olympia 1984.

Anton RIPPON, Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936, BB art 2008.

Pierre ARNAUD, James RIODAN (ed.), Sport and International Politics, Routledge 2003.

Barbora JIŘINCOVÁ, Pochopte dějiny olympiády, e-kniha, 2022.

Helen LENSKYJ, Inside the Olympic Industry. Power, Politics, and Activism, Routledge 2000.

Aandrei s. MARKOVITS & lars RENSMANN, Gaming the World. How Sports Are Reshaping Global Politics and Culture, University of Princeton 2010.

Jim PARRY, THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games, Routledge 2009.

Alan TOMLISON (ed.), National Identity and Global Sports Events Culture, Politics, and Spectacle in the Olympics and the Football World Cup, State University of New York Press, 2006.

Garry WHANEL, Blowing the Whistle. Culture, Politics and Sport, Routledge 2008.