Co historici neradi říkají

Jsou vědci, kteří se tváří, že ví. Většina vědců se ráda tváří, že ví. Hlavně před těmi, kdo vědci nejsou. Před kolegy se nestydí přiznat, že neví, protože ví, že kolegové stejně jako oni neví.

To, že jsem historik, totiž neznamená, že znám všechna historická fakta.

Od historika často uslyšíte větu: „Na toto téma nejsem odborník.“

Když vám toto historik řekne, věřte mu. On není zbytečně skromný, on prostě bez přípravy není schopen přednášet na téma druhé světové války, pokud je odborník na raný středověk. Nemá v hlavě všechna fakta. Dost možná neví ani tak základní data a jména, která zná dítě, které prošlo základní školou.

Co má ale navíc, je historické myšlení. Chápání příčin, důsledků a souvislostí v dějinách. Na přípravu tak potřebuje mnohem méně času než odborník v jiné profesi.

Jak tedy poznáte historika?

Pokud na otázku: „Proč začala druhá světová válka?“ odpoví: „Nevím,“ a skutečně neví nic, není to historik.

Pokud na otázku: „Proč začala druhá světová válka?“ dá jednoznačnou jednoduchou odpověď, patrně to také není historik.

Pokud na otázku: „KDY začala druhá světová válka?“ řekne: „Nevím“ nebo vám dá jen rok a měsíc, tak ho nezatracujte. Pořád to ještě historik i s touto neznalostí může být.

Říkáme si to mezi sebou a přijde nám to samozřejmé. To, co se učí o svatém Václavu dnes, se patrně bude učit za 50 let úplně jinak. Fakta zůstávají (pokud nejsou vyvrácena), ale výklad se mění.

Protože každá doba si ve faktech hledá to svoje, to, co potřebuje.

Neradi to říkáme laickému publiku, protože se bojíme, že nám už tak mizernou hodinovou dotaci ve školách zkrouhnou, pokud usoudí, že jsme k ničemu.

Ale víte co… fakta o lidském těle jsou také stále stejná, a přesto vám zubař poradí: „Krmte dítě sladkou večeří, ať nemá chuť mlsat,“ a obezitolog se nad takovou radou zhrozí (dle mého názoru právem, ale to je jiná). Protože každý má jiné priority a tak je to i s vědou.

Pro historika je strašně těžké sledovat historické filmy a číst historické knihy. On se nám ten film může hrozně líbit, ale když ona to je taková blbost. Tak to přece vůbec nebylo!

Historik dokáže překousnout, že filmaři pozmění děj. To nám je jasné. Horší ale je, když filmaři nedbají na reálie. Když nechají například římské senátory rozebírat politiku v jakési kantýně na ulici (římský vysoce postavený občan nikdy nejedl na veřejnosti a pracovní obědy po americku vážně v Římě nevedli) nebo nechají Marka Aurelia „obnovovat římskou demokracii“ v době, když demokratické myšlení zavál prach.

Chce to hodně pokory říct: „Gladiátor je skvělý film,“ (protože je) a hodně sebekázně sledovat ho s kamarády nehistoriky, pusu si zacpávat popcornem a nekazit jim filmový večer.

Máte nějaké další hlášky, které jako dějepisáři neradi přiznáváte?

Podělte se o ně v komentářích.