Malá doba ledová před 500 lety. Co všechno způsobila?

Dějiny šestnáctého století začaly nadějně. Populace se pomalu vzpamatovávala z morové epidemie. Trvalo jí to bezmála sto let. Sto let se motala v kruhu: 1. Zabíjí nás mor, 2. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole, 3. Nemáme co jíst, 4. Umíráme hlady a oslabení na lokální epidemie, 5. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole…

Ale za sto let se demografická křivka ustálila na růstu, který započala někdy v 12. století a který černá smrt tak brutálně narušila. Jenže na lidstvo se řítila jiná tragédie, která se do dějepisných učebnic taky moc často nevejde, přestože kronikáři se o ní hojně zmiňovali.

Protože globálnímu klimatu stále tak úplně nerozumíme (ačkoliv se o tom všude mluví), tak paleometeorologové si dodnes lámou hlavy nad tím, proč se tak drasticky ochladilo. Ale chápou, že globální počasí je složitá věc. Náhlé ochlazení nebo oteplení s sebou nese změny v počasí, které jsou pro společnost závislou na rozmarech případy destruktivní. Takže s ochlazením v polovině 16. století přišly další tragédie.

Ničivé deště a záplavy, které lámaly klasy, neumožnily jim dozrát. Při hojném dešti obilí ve vlhku plesnivělo, neuschlo seno, a tak přes zimu umíral hlady dobytek. Bez dobytka není na jaře čím hnojit pole a sklizeň je zase o něco menší. Záplavy ničí celá křehká obydlí, bouře narušují námořní obchod. V horách vládne tuhá zima a v alpských vesnicích ledovce sestupují do údolí tempem metr denně, jak dosvědčují kroniky ze švýcarských hor, ve kterých ledovce doslova sežraly vesnice i s kostely. Rychle rostoucí ledovce navíc mají tendenci vytvořit ledovcová jezírka na své ploše. A když se oteplí, ledová hráz praská a jezírka zaplaví vesnice. Život v horách v malé době ledové byl ještě těžší než v nížinách.

Malá doba ledová přišla po nezvykle teplém středověku. Ochlazovat se začalo postupně od roku 1300, ale drastičtější změny pocítili lidé až kolem roku 1560. Konec doby ledové klademe někam do roku 1850. Teplotu klimatu během této doby také výrazně ovlivnily minimálně dva sopečné výbuchy.

Podle dostupných zdrojů víme, že až do roku 1504 například obyvatelé úrodných nížinných oblastí ve Francii nepoznali nedostatek jídla, který by zasáhl celé komunity. Docházelo k lokálnímu selhání sklizně, který sice zasáhl chudé, ale bohatší si mohli obilí nakoupit ze sousedství. Taková situace je ideální, protože když obilí neuživí všechny zemědělce, někteří začnou pěstovat jiné plodiny nebo chovat dobytek. Lidská strava se diverzifikuje a lidé jsou zdravější, než kdy jedí stále pouze chléb založený na mouce.

Kromě klimatologických moderních metod, jako je studium letokruhů stromů nebo ledových sond, můžeme se obrátit na písemné prameny. Kronikáři zaznamenávají rozmary počasí, ovšem každému se jeho doba zdá stejně hrozná. Co ale nezklame, jsou obchodní záznamy. Konkrétně vinaři nám o klimatu prozradí hodně.

Protože produkce vína závisí na teplém a slunečném počasí, tak se můžeme orientovat podle data vinobraní a zaznamenané cukernatosti hroznů. Víme tedy, že až do roku 1300 byla léta v Anglii tak teplá a slunečná, že až k hranicím Walesu bylo možné pěstovat kvalitní víno. Vinaři prosperovali v celé Evropě o zhruba 300–500 kilometrů severněji než v moderních dobách (i když to se nám dnes trochu obrací, středověk jsme v tomto ohledu ještě nedohnali). V teplém středověkém období pěstovali angličtí vinaři tak kvalitní víno, že si Francouzi stěžovali na nekalou konkurenci a snažili se prosadit u krále dovozní cla.

Do roku 1440 ovšem vinařská produkce z Anglie v podstatě zmizela a v průběhu 15. a 16. století zaznamenáváme tak pozdní vinobraní, že na některých místech ani hrozny nestihly dozrát do podzimních dešťů. Mezi lety 1580 a 1600 dosáhla vinná produkce v Rakousku a Švýcarsku (ano, i v regionech dnes proslavených svými ryzlinky a veltlíny) tak nízkého procenta cukru v těch málo zachovalých hroznech, že byla na hranici pitelnosti. Místní v tomto období začali pít pivo.

Na počátku 16. století se ochladilo a ochlazení s sebou neslo výkyvy v množství srážek a síle větru, ale stále nedocházelo k vražedným extrémům. V polovině 16. století ale malá doba ledová vrcholila. Do konce 17. století se podle toho, co víme ze záznamů v přímořských oblastech závislých na námořním obchodu a rybolovu, zvýšila bouřková aktivita o 85 %.

S ochlazením a extrémním počasím přišly mizerné sklizně obilí a s ním hladomory. Lidé ve městech umírali hlady, protože si nemohli jídlo dovolit. Obilí nedozrálo, dobytek umíral na nemoci z vyčerpání organizmu, hlady nebo důsledkem konzumace plesnivého sena. Ve výsledku nebylo mléko a maso, ale především chyběl cenný hnůj pro kultivaci polí a zase pokračoval koloběh špatných sklizní. Čím víc lokalit bylo zasaženo, tím obtížnější bylo obilí nakoupit, víc lidí umíralo hlady a méně lidí mohlo obdělávat půdu, takže se produkce ještě snížila.

Podvyživení a oslavení obyvatelé podléhali nemocem, a jak doba ledová vrcholila, chudší mrzli na ulicích i v nedokonale izolovaných domech. Choulili se k sobě pod jednou pokrývkou prolezlou vešmi infikovanými skvrnitým tyfem, který byl právě na vzestupu. V 17. století se navíc vedla celoevropská válka, a co víc, vedli ji žoldnéři. Obrovské profesionální armády bloudily krajem, rodiny si vezly s sebou, takže necítily sounáležitost ani s regiony, za které formálně bojovaly. V dobách míru byly ještě nebezpečnější než v dobách války, protože bez pravidelného žoldu si jídlo raději nakradly. Tam, kde ještě bylo co krást.

Sedmnácté století je tak věkem strachu a nedůvěry. Věkem pálení čarodějnic a vyhánění židů. Bezmocní obyvatelé hledali za další a další shnilou úrodou a otrávenou krávou nadpřirozené příčiny. A když si mysleli, že je našli, vypořádali se s nimi jediným způsobem, jaký znali. Násilím.

V takovém klimatu, meteorologicky i kulturně řečeno, se vyvíjelo moderní pojetí státu i západního náboženství. Náboženská reformace rozložila veškerý pocit stability a daného sociálního řádu a výsledkem byla selská povstání. Nikdy nebudeme moci říct, do jaké míry změnila Evropu výřečnost Martina Luthera, politický kalkul španělských Habsburků a francouzského krále, ekonomický zázrak v Anglii a Nizozemí, objevení Ameriky a do jaké míry tuto změnu zapříčinilo nevypočitatelné a vražedně studené počasí.

Lépe se nám učí o politických kalkulech, kterým rozumíme, a ekonomických zázracích, kterým si myslíme, že rozumíme, než o počasí, které nechápeme vůbec. Ale jestli chceme pochopit lidi v dějinách, musíme se podívat na to, jak žili komplexněji. A upřímně si přiznat, že když se klepete zimou a umíráte hladem, jsou vám politické kalkuly v stovky kilometrů vzdálené Paříži tak nějak jedno.

Brian Fagan, Malá doba ledová: Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850, Academia, 2007.

Richard Mackenney, Evropa šestnáctého století, Vyšehrad, 2001.