„Ty jsi Evropa.“ Dobře, ale co když chci být jiná Evropa?

Stěny pražského metra znovu zdobí plakáty propagující asi dva roky starou kampaň Evropské komise.

Takže aha, Evropa jsem já. Pro mě to není novinka, mám jako historička o dějinách Evropy přehled několik tisíc let.

Já ale na rozdíl od politiků, kteří plácají peníze daňových poplatníků na propagaci, vím, že Evropa jsem.

Jaká Evropa já jsem?

Vím, že moje Evropa vznikla s rozpadem antické vize. Ne s učebnicovým rokem 476, nýbrž postupným prolínáním germánského a antického světa. Že vyrostla z unikátní syntézy anticko-židovského křesťanství, které spojovalo, a barbarského kmenového partikularismu, který do toho házel vidle.

Vím, že křesťanství v sobě snoubilo řecký a orientální prvek, stálo na židovských základech a Římané mu vtiskli svou promakanou právní kulturu. Právě od Římanů se křesťanství naučilo nasávat cizí kultury do sebe, brát si od nich, co šlo, a přizpůsobovat se, kam jen to šlo. Proto se dokázalo přizpůsobit i barbarům střední a západní Evropy. Jelikož v první církvi se živě diskutovalo a jednotlivé sbory po celém středomoří se spravovaly samostatně bez pevného centrálního vedení, obsahovalo v sobě křesťanství od základu sklon k diskuzi, kritickému myšlení, a založilo tak naši dnešní demokratickou kulturu. Spolu s tím antickým smyslem pro jakous takous demokracii.

Ono se to trochu pokazilo, když se z církve stala mocenská instituce a z náboženství otázka politická. Ale nebylo tak zle, jak nám tvrdili komunisti nebo před nimi osvícenci. Naše dnešní vědecké poznání vznikalo na církevních univerzitách a to neustálé napětí mezi církevní a světskou vládou vytvořilo podhoubí pro dnešní demokratickou společnost.

Ale nezapomeňme na ty barbary v 5. století. To oni vtiskli katolicismu jeho dnešní tvar. To oni formovali evropskou společnost, která se nesjednocovala slovem, ale mečem. Karel Veliký to začal a kdo to dokončil? Francouzi i Němci tvrdí, že EU. Já se ke Karlovi jako jednomu pilíři dnešní Evropy hlásím, ale nemyslím, že by se mu myšlenka demokracie, diverzity a ochrany klimatu líbila o něco víc než mně.

Po Karlovi přišli další, kdo spojoval. Postupem času víc diplomacií, sňatky, úplatky a slovem než mečem. Otoni, Štaufové, Lucemburkové, Habsburkové nebo francouzští králové, abych nezůstala jen ve střední Evropě. A pak Španělé, Portugalci a později Angličané, Francouzi, Nizozemci a další začali spojovat svět. Ale bez meče se to spojování nikdy neobešlo. Tedy časem ano, když přišel střelný prach.

Také k Habsburkům, kteří na krev bojovali proti osmanskému půlměsíci, se hlásím a vnímám jejich dědictví. Stejně jako ke Karlu IV., věrnému synu katolické církve a sběrateli ostatků (nemusím být katolík, abych chápala jeho morbidní zálibu, stačí chápat dobu).

Na rozdíl od postmodernistů a dnešních mainstreamových politiků se hlásím i k tomu nacionalismu, který vytvořil národní státy. Lidé je tehdy chtěli a mnozí je chtějí i dnes. Řekla bych, že málokdo touží rozpustit národní státy v bruselském moři. Já určitě ne, a přesto jsem v Evropě ráda. Miluji evropskou minulost v její rozmanitosti. Chápu, že i ta rozmanitost národních států má své stinné stránky. A že matky vojáků, kteří umírali v zákopech první světové války, si o krásách nacionalismu taky myslely své.

A taky chápu, že je těžké milovat evropskou minulost, když jste třeba Němec. Ale snadné to nemá ani Francouz nebo Belgičan. Ta první světová válka fakt nejde na Němce jednostranně hodit, i když to tak ve Versailles udělali a způsobili tak válku další. A taky chápu, že když máte na rukách krev černých dětských otroků v Kongu nebo indiánů v Americe, tak je taky těžké být hrdý na svou minulost.