Článek
Cestou do vinárny s kamarádkou jsem udělala takový ten pohyb. Víte jaký. Všichni máme takový tik, kdy naše ruka bez našeho vědomí směřuje k mobilu. Jenže on tam nebyl.
Chvíli jsem prohledávala kabelku a zmocňovala se mě panika.
„Nemám mobil! Sakra, ale přece se teď nebudu vracet!“
Hlavou mi šrotovaly všechny možné scénáře, ale žádný z nich mě nedonutil se vrátit.
„Co když se něco stane?“
„A co by se tak mělo stát?“
K čemu potřebuju vlastně na srazu s kamarádkou mobil?
Jedině, kdyby mi to na poslední chvíli zrušila a já jela zbytečně.
Myšlenka č. 1
Když nebyly mobily, nemohli jsme rušit srazy na poslední chvíli.
V mobilu mám lítačku. Pokrčila jsem rameny, zamířila do trafiky a koupila si dva lístky.
Když jsem dorazila do vinárny, kamarádka tam už byla. Já šla pozdě.
„Promiň, zapomněla jsem mobil, tak jsem nemohla napsat,“ hlásila jsem ve dveřích.
Myšlenka č. 2
Když nebyly mobily, museli jsme chodit včas.
„Máš číslo na manžela? Abych mu dala vědět, že nemám mobil…“
Neměla. Chvíli jsme stopovaly společné známé, ale žádného nenašly. Prostě neexistovala možnost, jak dát manželovi vědět, že nemám mobil.
A proč vlastně?
Najednou mě zaplavila vlna svobody.
Pocit, že mě nikdo nemůže kontrolovat.
Myšlenka č. 3
Není to trochu svazující, že nám naši blízcí mohou kdykoliv napsat nebo zavolat? Nikdy nejsme nedostupní?
Povídáme si s kamarádkou a za ty dvě hodiny mi ruka každých deset minut bloudila směrem ke kabelce, kde by normálně mobil byl.
Uvědomovala jsem si to a začala se svou závislostí bavit.
Kdykoliv se v naší konverzaci objevila nepatrná prodleva, moment k zamyšlení, oddych, moje ruka sahala po mobilu. Kdykoliv kamarádka studovala vinný lístek, měla jsem tendenci těch pár vteřin čekání vyplnit mobilem.
Myšlenka č 4
Jak moc jsme závislí? Do jaké míry jsme ztratili schopnost nechat mysl chvíli odpočívat a nudit se třeba jen na pár vteřin?
Večer pokračoval a já si ho čím dál víc užívala. Protože jako živnostník s klienty rozesetými po různých časových zónách dostávám e-maily často mimo běžnou pracovní dobu. Mám tendenci je číst, řešit, odpovídat a stresovat se špatnými zprávami.
Teď to nešlo. Nemohla jsem kontrolovat pracovní maily, musela jsem se naplno věnovat kamarádce, jídlu a vínu.
Myšlenka č. 5
Jak moc naší mysli škodí, že se nám s mobilními zařízeními setřely hranice mezi pracovním a volným časem?
Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že se nic nedělo. Na mobilu svítilo pár zpráv, nikdo mě ale urgentně nesháněl.
Zažila jsem jen pár hodin absolutní svobody a asi si to někdy zopakuji.
Představte si svět, kdy vyrazíte z domu, nemůžete nikomu psát, co děláte, nemůžete posílat fotky. Musíte si jen užívat výlet s těmi, s kým tam jste, nebo sami se sebou. Fotíte, ale fotky neposíláte živě domů, máte je uložené pro sebe, jako vzpomínky.
Svět, kdy vaši blízcí opustí čtyři domácí stěny a nemůžou vám dát vědět, že v pořádku dorazili, že vyráží nebo jak se mají. Vy prostě žijete svůj život a věříte, že se v pořádku vrátí, protože nemáte jak se ujistit.
Nenahlodávají mobily taky naši vzájemnou důvěru? Nepřispívají k růstu žárlivostí a nezdravých fixací?
A to ani nemluvím o GPS zařízeních sledujících děti, psy i kočky.
Ne, neudělám z toho tradici, nebudu lidi kolem sebe trápit. Všichni jsme si už zvykli na to, že mobily máme. Ale byl to inspirativní zážitek a vážně přemýšlím, že si zavedu nějaký jeden den v měsíci nebo v odpoledne v týdnu, kdy se plánovaně odpojím od všeho.
Ten pocit svobody za to stojí.
