Jak skončily rytířské řády? O Maltě, sodomii a německém militarismu

Johanité, templáři nebo Řád německých rytířů. V 12. století měli o svém poslání jasno. Měli pomáhat v křížových taženích, chránit svatá místa před nevěřícími, přidat se ke křižákům, když se zase jednou vydali hrob spasitele osvobodit. A v mezičase se starat o poutníky, kteří přišli do svaté země. Zbožně, ovšem za úplatu. Jenže popularita svatých míst klesala úměrně s tím, jak klesal vliv papeže, který by mohl křížové výpravy vyhlásit. A ochota jít bojovat proti nevěřícím do středověké Palestiny stála na bodu mrazu, když nevěřící Turci stáli na jižní i východní hranici křesťanského světa.

Rytířské řády tedy ztratily své původní poslání a musely hledat jiné, některé dřív, jiné později.

Řád byl založen v roce 1119 francouzským rytířem Huguesem de Payens jako Řád chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu. Jejich hlavním posláním bylo vedle ochrany poutníků také finančně zajišťovat křižácká tažení. Byli také schopnými správci, jelikož mezi lety 1148 a 1150 docela úspěšně spravovali dnešní území Gazy a to pod jejich vládou prosperovalo. Mimochodem, už tehdy bylo obyvatelstvo Blízkého východu zvyklé na multietnické a multináboženské soužití. Mírové soužití se rozpadlo vždy, když přišli křižáci z Evropy nebo se naopak některý z muslimských vládců pokusil získat Jeruzalém a okolí. Pak přicházely pogromy a na mírové sousedství místní zapomněli. Ale v dobách míru zde zvládali žít pospolu a rytířské řády musely toto přes svůj závazek boje proti nevěřícím respektovat.

Tyto dovednosti se jim hodily také poté, co se křížové výpravy obsahově vyprázdnily. Když roku 1291 padla poslední křižácká pevnost ve svaté zemi, stejně jako jiné řády, také templáři přesídlili do Evropy. Vzhledem k původu svého zakladatele mířili do Francie. Na rozdíl od ostatních řádů ovšem projevili velkou prozíravost, protože svou síť bankovních institucí budovali už před pádem Akkonu a na konci 13. století měli na co navazovat.

Pustili se do poskytování půjček v celoevropské síti poboček. Ale na rozdíl od židovských lichvářů, které mohl král legálně stáhnout z kůže, když jeho dluh vyšplhal moc vysoko, templáři byli dostatečně mocní, aby půjčky vymáhali zpět. A to se jim nakonec nevyplatilo, když se jejich největším dlužníkem stal nejmocnější král Evropy, francouzský král Filip IV.

A ten se rozhodl pro inovativní řešení své dluhové situace. Obvinil templáře z kacířství a nechal jejich vedení upálit.

Templáři byli na Filipův příkaz obviněni z řady těžkých zločinů:

Dne 13. října 1307 zahájil Filip razii, při níž byli templáři po celé Francii zatýkáni. Pod nátlakem a mučením byla obvinění „přiznána“. Tlak na papeže Klementa V. se stupňoval, až 22. listopadu 1307 vydal bulu Pastoralis praeeminentiae, která rozšířila Filipovu akci na celou Evropu.

Johanité, podle svého posledního působiště zváni také jako Maltézští rytíři, byli založeni kolem roku 1080 jako nemocniční bratrstvo v Jeruzalémě, oficiálně uznáni papežem Pascalem II. roku 1113. Jejich původním posláním bylo poskytování zdravotní péče poutníkům a nemocným v Jeruzalémě. Po získání vojenského statutu se k tomu také přidala ochrana poutníků a boj proti nepřátelům křesťanství.

Po pádu Jeruzaléma v roce 1187 přesídlili do Akkonu, když ten byl dobyt, tak se přesunuli na Kypr a nakonec na Rhodos. Odtud je už vyhnali další nevěřící, Turci. Roku 1530 jim Karel V. udělil Maltu, čímž se z nich stal Maltézský řád.

Turecká expanze vedla na počátku 16. století dvěma směry. Z východu jim otevřela dveře velká prohra výkvětu evropského rytířstva (včetně českého krále Ludvíka Jagellonského) u Moháče roku 1526. Východní směr expanze půjde přes Uhry, které bude trýznit (a habsburskou pokladnici vyčerpávat) až do 18. století. Z jihu se ovšem spojeným křesťanským silám podařilo tureckou expanzi zastavit. Motivace totiž byla větší. Na rozdíl od uherských magnátů, kteří nikoho moc nezajímali, ve středomoří ležela bohatá italská města, zájmy zde měly nejmocnější státy jako Španělsko, Francie nebo sám papež. Proto se tady podařilo vytvořit alianci, která ve slavné námořní bitvě u Lepanta roku 1571 tureckou expanzi zastavila. Ale ještě předtím Osmanům do cesty vstoupili johanité.

Poprvé Turci zaútočili na Rhodos roku 1480 a johanitům se podařilo ubránit. To byla ale jen taková předehra, Osmané se v mnohem větší síle vrátili roku 1522. Johanité se ohromné přesile bránili velmi dlouho a po šestiměsíčním obléhání padla jejich pevnost až zradou. Sultán Sulejman Nádherný byl jejich statečnou obranou uchvácen a rozhodl, že navzdory tureckým válečným pravidlům, která přesně určují povolené dny plenění podle toho, jak dlouho se obránci odmítají vzdát, umožní johanitům čestný odchod. Španělský král a římský císař vyjednal johanitům bez domova u papeže patronát nad jiným ostrovem, nad Maltou. Posílali za to do Říma krásné symbolické nájemné: jednoho sokola ročně. Významnější byla ale jejich vojenská činnost, protože okolí Malty a námořní obchodní cesty bránili proti pirátům. Jenže také Malta stále v cestě osmanské expanzi.

Roku 1565 stáli opět Osmané na dohled johanitských hradeb. Velmistr nejprve uvažoval, že by si opět vyjednali čestný odchod, protože turecká přesila byla děsivá. Ale nakonec se rozpomněl, že přece jen dali slib boje proti nevěřícím, tak by ho měli naplnit. V krvavé bitvě ovšem zvítězili. Maltézské vítězství v dnešním hlavním městě Malty La Valletta spolu s bitvou u Lepanta přispělo k zastavení turecké expanze do Evropy jižním směrem a lze bez nadsázky říct, že ovlivnilo podobu dnešní jižní Evropy do dnešních časů.

Založen v roce 1190 během třetí křížové výpravy v Akkonu jako nemocniční bratrstvo se řád německých rytířů hned roku 1198 změnil na vojenský řád. Ve svaté zemi se soustředili na ochranu poutníků proti pohanům, ale ještě před pádem Akkonu se přesunuli do Benátek. Svatá země totiž pomalu začínala být koncem 12. století všem třem řádům malá, poutníků málo a jejich ochrana čím dál náročnější. Jako spása se pak jevilo pozvání uherského krále Ondřeje do Sedmihradska roku 1211. Zde měli bránit uherskou hranici před kumány a bojovat v souladu se svým posláním s nevěřícími. Němečtí rytíři měli ale jednu nepříjemnou vlastnost, se kterou se potýkali všichni, kdo si je v dějinách pozvali na pomoc proti nevěřícím. Chtěli mít na svěřeném území vliv, opírali se o diplomatickou aktivitu papeže a neváhali intrikovat se sousedními vládci. Ondřej II. to pochopil rychle a ze země je roku 1225 vyhnal.

Znovu bezprizorní němečtí rytíři ovšem prosluli svým válečným uměním, a tak je hned záhy pozval mazovský kníže Konrád I. do Polska. Jejich státnické ambice mu nevadily. Nemínil je totiž držet na svém území, ale potřeboval sousedy, na které by se na rozdíl od místních pohanských Prosů mohl spolehnout. Svěřil jim tedy prusko-mazovskou pohraniční državu chełmiňské země s tím, že když si to vybojují, bude to jejich. Žádal na oplátku jen slib svrchovanosti. Císař Fridrich II. jim posléze držení tohoto území v dnešním Prusku potvrdil a přidal k tomu nárok na všechna východní území, která si na místních pohanech (v rámci šíření křesťanské víry, samozřejmě) vydobydou. Prusko bylo tehdy pokryto lesy a bažinami, ale blízko leželo Baltské moře a na něj navazující obchodní trasy.

Němečtí rytíři tak bohatli a Evropa měla klid, protože krotili nájezdníky narušující obchod. Navíc poskytovali zázemí těm evropským panovníkům, kteří chtěli splnit rytířskou povinnost boje proti nevěřícím, a do svaté země (která už vyšla z módy) se jim nechtělo. V Pobaltí totiž ještě zbylo dost pohanů na to, aby si zde mohli velcí středověcí rytíři (třeba jako Přemysl Otakar II.) vybojovat slávu, aureolu Kristova vojáka, a věhlas. Na území Pruska tak časem vznikl mocný, dobře organizovaný a hospodářsky prosperující stát německého řádu. V okolí státu zakládali města a hrady, bojovali proti litevským a později polsko-litevským knížatům a žili si vlastním životem.

Ale také je čekal konec a nucená transformace. Když roku 1410 katastrofálně prohráli proti polsko-litevské koalici a následoval prudký úpadek státu, který skončil začleněním řádového území do Polska roku 1525 jako sekulárního pruského vévodství. Jenže dějiny nespaly a jejich kolo se otáčelo dál.

Prusko časem získalo samostatnost a stalo se nejmocnějším německy mluvícím státním útvarem vedle Rakouska, a právě z Pruska vzešly síly, které přispěly k vytvoření sjednoceného Německa. Německé císařství i nacistické Německo se k tradici Řádu německých rytířů rádo odvolávalo a řádový kříž (tzv. Železný kříž) patřil i v císařském i v nacistickém Německu mezi významná válečná vyznamenání. Na druhé straně němečtí odpůrci a zastánci pokoření Německa po první světové válce zdůrazňovali nutnost potlačit odvěký „pruský militarismus“ a také připomínali krvavou historii Pruska.

Inu, vidíte, že cesty řádových rytířů, které započaly ve 12. století, byly hodně spletité. Templáři zanechali stopu mezi milovníky záhad v populární kultuře a johanité i němečtí rytíři stáli u základu dvou moderních států. Jen ta svatá země se z jejich historie nějak vytratila. A to je nakonec možná dobře.

Antony Bridge, Křížové výpravy, Academia, 1995.

Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska, Garamond, 2004.

Marek Vařeka, Rytířské řády. Historie a současnost, Masarykovo muzeum, 2013.