Když atentátník není fanatik, ale zoufalý příbuzný, je to pořád atentát?

Ne každý atentátník byl fanatik. Ne každý mocný byl nevinný. A ne každá vražda změnila dějiny. Někdy šlo o jídlo a dědictví, jindy o zlatou kořist nebo neochotu přiznat porážku. V některých případech se vraždilo ve jménu Boha, v jiných jen proto, že něčí vliv narostl víc, než bylo zdrávo. Podívejme se na čtyři historické atentáty a čtyři naprosto odlišné motivace, které jejich strůjce vedly k činu.

Albrecht I. Habsburský († 1308)

Mocný římský král Albrecht Habsburský neměl ve zvyku odpouštět – ani Přemyslovcům, ani vlastním příbuzným. Když byl zavražděn poslední český Přemyslovec Václav III., mnozí ukazovali právě na něj jako na objednavatele vraždy. Sám však o pár let později skončil stejně.

V tomto případě vraždil jeho synovec Jan, zvaný později Parricida (tedy ten, kdo zavraždil příbuzného). Janovi bylo 18 a měl zdědit velké jmění, ale jeho strýc mu nedal nic – ani majetek, ani perspektivu. Prosby, intervence, přímluvy, papež – nic nezabralo. A tak se mladík rozhodl: když nemůže žít slušný život, nebude žít ani Albrecht. V roce 1308 ho na cestě s pomocníky přepadl a zabil. O moc se ale neobohatil – skončil v klatbě a brzy poté zemřel v žaláři.

Francisco Pizzaro († 1541)

„Pokořitel Inků“, španělský dobyvatel Pizzaro patřil k nejkrutějším hrdlořezům své doby. V čele žoldnéřské výpravy ovládl říši plnou zlata, posílal bohatství do Španělska, ale především si z něj bral tučný podíl do vlastní kapsy. Jeho expediční kolega Diego de Almagro se dožadoval svých slíbených procent – a místo zlata dostal oprátku na krk.

Pizzaro ho nechal popravit. Jenže po Almagrovi zbyl syn, který se rozhodl pomstít. V červnu 1541 vtrhl se skupinou mužů do Pizzarova paláce v Limě a po krátkém boji ho zabil. Konec výpravy za slávou.

Vilém I. Oranžský († 1584)

Válka mezi protestanty a katolíky formovala Evropu šestnáctého století a stála život nejednoho panovníka. Vilém Oranžský vedl nizozemský odpor proti španělské nadvládě. Byl miláčkem protestantů, hrdinou revoluce a hlavou nově vzniklých Spojených provincií – tedy dnešního Nizozemska.

A právě to z něj udělalo cíl. Francouzský katolík Balthasar Gérard vyslyšel výzvu španělského krále Filipa II., který na Vilémovu hlavu vypsal odměnu. Na druhý pokus se trefil: zastřelil ho pistolí na schodech jeho sídla v Delfách. Odměnu si ale neužil. Byl popraven způsobem, který přesně odpovídal duchu doby, od čtvrcení po kastraci, Nizozemci si vybrali svou pomstu po svém.

Albrecht z Valdštejna († 1634)

Valdštejn, původem z Moravy, se stal nejmocnějším Čechem své doby. V třicetileté válce nebyl jen generálem – byl armádním podnikatelem, knížetem, vládcem vévodství, který měl takřka neomezenou moc. A to byl problém. Habsburští spojenci císaře začali panikařit, jeho moc rostla moc rychle a hlavně sahala tam, kam nechtěli pustit žádného malého hraběte z Čech. Do Svaté říše římské.

Císař Valdštejna potřeboval, ale říšská knížata na své straně potřeboval víc, a tak se rozhodl se Valdštejna zbavit. Když se objevila podezření, že Valdštejn vyjednává se Švédy, císař nečekal na soud. Poslal vrahy. Tato politická vražda pohnula Evropou, z Francie i Švédska se ozývalo pohoršení, že takto si přece pomazaný panovník ruce špinit nesmí. A císař si to uvědomoval. Odměnil sice ty, kteří Valdštejna do poslední chvíle provázeli, jen aby ho zradili – Gallasy a Piccolominie, ale samotní nájemní vrazi se své odměny domáhali marně. Vídeňský dvůr ničil důkazy s takovou vervou, že i historici po letech měli co dělat, aby císaři tuto vraždu dokázali.

Marcel Doringy, Atlas rané kolonizace, Lingea, 2021.

Josef Janáček, Valdštejnova smrt, Mladá fronta, 1970 (srovnej s: Josef Kollman, Valdštejnův konec Historie 2. generalátu 1631–1634, Academia, 2001.)

Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin – kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300–1308, Argo, 2001.

Bedřich Šindelář, Vilém Oranžský, Svoboda, 1968.