Článek
Rozpad SSSR, konec říše zla a konec sovětského bloku, rok 1991 si v Evropě spojujeme s radostí a cestou k blahobytu. Konečně jsme nestáli frontu na banány. Sama si pamatuji, jak jsme nadšeně jeli přes hranice do Německa pro Ramu a Milky Way a postupně začali tyto poklady nacházet na domácích pultech. Ale na Kubě právě tehdy začal hlad.
Hlad a revoluce
Když lidé nemají co jíst, ztrácejí i vznešené ideály na přitažlivosti.
Když se dělá revoluce, často vládne hlad. A uvědomělý národ to má ve jménu revoluce přežít. Své o tom vědí třeba v Pol Potově Kambodži. V přelidněných táborech dostávali vězni hrst rýže s nějakou břečkou a potají na poli lovili krysy. Ale ti ostatní, ti, koho nezavřeli do táborů, na tom nebyli o nic líp. Hlady trpěli i úředníci na ministerstvu a hladoví obyvatelé Kambodži snědli (doslova) spoustu ohrožených druhů zvířat, které do té doby nebyly ohroženy. Ono když řešíte zachování vlastního druhu (dítě vám umírá hlady), je vám nějaký ohrožený druh celkem jedno. Na Kubě v roce 1991 na tom byli podobně.
Pád SSSR a hlad na Kubě
Když padl Sovětský svaz, ztratil kubánský diktátor Fidel Castro sponzora svých revolučních experimentů. Téměř ze dne na den přestaly chodit peníze z Moskvy a kubánská ekonomika si bez nich nedokázala poradit. Fidel vyhlásil „zvláštní období“ a povzbuzoval národ, aby vytrval, že bude líp.
Kubánci neztratili smysl pro humor.
V Havaně koloval vtip, že tabulky v zoo s nápisem „Nekrmte zvířata“ byly ve zvláštním období nahrazeny nápisem „Nekraďte zvířatům žrádlo“.
Další vtip zněl: „Jaké jsou tři úspěchy kubánské revoluce? Zdravotnictví, školství a sport. A tři neúspěchy? Snídaně, oběd a večeře.“
V devadesátých letech lidé hubli a měli neustále hlad. Kubánské kolektivizované zemědělství neobstálo, a protože z Moskvy do té doby chodily peníze (Kuba měla v rámci sovětského bloku poměrně výsadní postavení díky své zeměpisné poloze), jídlo se dováželo a nikdo nepočítal s možností, že by na dovoz nebyly peníze.
Lidé zakládali zahrádky u domů a paneláků, na balkony naváželi hlínu, aby i tam mohli něco vypěstovat. Pěstovali všechno, co na Kubě roste: lilky, rajčata, okurky, cukety či zelí. Sázeli stromy, aby měli manga, pomeranče a banány, ale stromy rostly pomalu.
Naštěstí měl režim Nitzu Villapolovou.
Nitza a její pořad o vaření
Nitza měla svůj pořad o vaření v kubánské televizi ještě před revolucí. Nitza byla originální a její recepty si lidé zapisovali a předávali je těm, kdo neměli televizi. Své pokrmy Nitza nazývala inovativně. Například pod pojmem „smažená kráva“ (Vaca fritta) se skrývá hovězí s cibulí. Původně to vypadalo, že po revoluci Fidel buržoazní pořad o vaření musí zakázat. Ale Fidel talent ocenil a uměl Nitzu využít. Vždy, když přišla krize, Nitza národu poradila, jak se s ní vypořádat.
Nitza Villapolová
Když Američané uvalili blokádu a vázlo zásobování, Nitza radila, jak vařit v těžkých časech. Když kvůli frontám na jídlo nebylo možné sehnat tolik surovin, Nitza tu opět byla.
Jednu dobu nebylo v kubánských obchodech nic jiného než brambory. Tak každý den vařila brambory na jiný způsob. Kaši dělala jeden den s olejem, druhý den s cibulí, třetí s česnekem. Radila třeba, jak dochutit jídlo pomocí pomerančové šťávy, když na pultech nebylo koření.
A pak přišel skutečný hlad roku 1991.
Jak se vaří v dobách hladu
Nitza se nevzdávala. Lidé viditelně hubli a sledovali Nitzu, která také hubla, hlad se podepsal i na nadšené kuchařce. Její nadšení ze začátku dodávalo lidem naději, ale postupně se její inovativní recepty staly spíše námětem k vtipům.
Nitza se snažila poradit si, ale jídlo fakt nebylo, vařila stále skromněji.
Maso doporučovala nahradit ovocem. Na Kubě se dodnes vzpomíná na její steaky z grapefruitu: obalíte grapefruit v trojobalu, dochutíte česnekem a polijete limetkovou šťávou.
Učila lidi uvařit ropa vieja, národní kubánský pokrm z hovězího a zeleniny. Maso ve svém receptu nahrazovala slupkami od banánů.
Ale bylo čím dál hůř. Časem došly i grapefruity, limetky a banány včetně slupek.
V průběhu „zvláštního období“ až padesát tisíc Kubánců přišlo vlivem podvýživy o zrak. Přestaly jezdit taxíky a autobusy, lidé neměli sílu chodit do práce. Každý třetí den lidé místo jídla pili vodu s cukrem, cukru bylo dost. Ale cukr nestačí.
Lidé stále sledovali Nitzu, ale spíš ze vzdoru.
Ptali se: „Co asi uvaří tentokrát, aby zachránila revoluci?“
Jednoho dne to Nitza vzdala, nebo to vzdal Fidel. Pochopil, že lidem je vaření pro smích, když nemají z čeho vařit.
Na Kubě mají hlad i dnes. Ale dnes už Kubáncům trpělivost dochází, nekoukají na pořady o vaření, chodí protestovat do ulic. Ale na smažené grapefruity a vodu s cukrem vzpomínají dodnes.
Zdroje:
Witold Szablovski: Jak nakrmit diktátora, Dokořán 2021.
