Květnové povstání – to není jen Praha

Události v Praze známe z učebnic, ale co se dělo jinde? Co třeba na hranici mezi Protektorátem a zabraným územím? Dejme slovo pamětníkovi, který prožíval květnové povstání v krkonošské Jilemnici.

Své vzpomínky nám poskytl RNDr. Otakar Mach, CSc, virolog, vysokoškolský pedagog a dlouholetý člen Sokola.

Bylo mi jedenáct. V tom věku už člověk vnímá všechno. Bydleli jsme v Jilemnici. To bylo české městečko. Celý pás hor za námi byly české vesnice. Ale za hřebenem, kde je Žalý, se už mluvilo německy. Benecko bylo smíšené. V Jilemnici byl německý lazaret. Vrchlabí bylo německé město, kde bydleli přesvědčení Henleinovci.

Pamatuji si i Mnichov. Tehdy jsme ještě bydleli v Hrabačově (nyní součást Jilemnice), který už spadl do zabraného území. Šli jsme spát jako občané Československa a probudili jsme se jako občané Reichu. Po složitých peripetiích jsme se dostali do Jilemnice. Ve svém domě jsme zůstat nemohli, ten obsadil Wehrmacht a zůstal v něm až do konce války.

3. května bylo krásně. Pak se ochladilo. Ty další dny až do konce povstání byla zima, déšť, zataženo. Jako by i počasí chtělo podtrhnout to, co se dělo u nás. A pak najednou, přišel 9. květen, vysvitlo sluníčko a bylo nádherně.

U nás bylo cítit, že končí válka. Slyšeli jsme dunění děl, tušili jsme, že se fronta blíží. Dobře si pamatuji na čtvrtek 3. května. Na domech se objevily prapory, lidé si připínali trikolory. Všichni byli nadšení. Najednou se objevily zbraně, lidé je ukrývali celou dobu války. Na náměstí se jako zázrakem zjevili partyzáni, přišli z lesů. To vše znamenalo, že konec války je blízko.

Ale všechno bylo jinak. Němci se nehodlali vzdát. Tatínek vyšel ven s puškou přes rameno. Dodnes nevím, kde tu pušku a rádio v našem malém bytě schovávali. Ve vojenské nemocnici v Jilemnici byla silná posádka Němců. To bylo nebezpečné. Ale podařilo se dojednat příměří, takže ve městě byl klid.

Lidé se shromáždili a velkým průvodem táhli na křižovatku do Hrabačova, tam byla celnice. Došlo k přestřelce. Kominík Hanuš zemřel na místě. Postřelili jednoho mladíka. Odešel po svých, ale našli ho tam vzadu na cestě poblíž Hančova domu. Vykrvácel. V neděli byl pohřeb jediných dvou obětí v Jilemnici.

Ale ani ne. V Jilemnici to bylo skoro idylické. Kousek od Jilemnice byla obec Zálesní Lhota, což byla smíšená obec. Tam byli echt Němci. Mladí na frontě, ale staří dědci vytáhli lovecké pušky a začali tam střílet. Tam to bylo divoké. Zamíchalo se do toho gestapo z Nové Paky, které poslalo do českých obcí kárnou jednotku. Bylo dost zbytečně padlých. Němci se do poslední chvíle bránili, nechtěli si porážku připustit. Do Jilemnice žádné trestné komando nepřišlo.

Najednou se na stole objevilo rádio. Rodiče poslouchali Londýn celou válku, ale já o tom nevěděl. Poslech cizího rozhlasu se trestal smrtí. Když jsem jednou zaslechl něco zvláštního, řekla mi maminka, že se mi něco zdálo. Rodiče se báli, že bych něco prozradil. A najednou to rádio stálo na stole. Na svou dobu bylo malinké.

Rodiče ho naladili a ozval se z něj sokolský pochod Lví silou vzletem sokolím. Všechno sokolské bylo za okupace zakázané. Když soudili Konstantina Neuratha v Norimberku, prohlásil, že Němci Sokol vnímali jako nejnebezpečnějšího nepřítele v Protektorátu. A teď zněla sokolská píseň z rádia a my ji mohli poslouchat. Celou dobu povstání burcovala národ. Jako Marseillaisa českého povstání.

Vždy si na květnové povstání vzpomenu, když slyším sokolský pochod. Z archivu českého rozhlasu se ale záznam znělky květnového povstání ztratil. Po roce 1948 nebyla vzpomínka na Sokol pohodlná. Ale na jeho roli za okupace by se nemělo zapomínat. Vždyť bez sokolů by nebyl ani Anthropoid.

Následovalo hlášení: „Tady Československý vysílač Svobodná Praha na vlně 415 metrů. Voláme o pomoc!“ V Praze to začalo. Celou dobu jsme u rádia situaci v Praze sledovali. Nemohli jsme uvěřit, že Američané zůstali v Plzni.

Z rádia na vlně 415 metrů se ozvalo, že do Prahy konečně přijíždí Rudá armáda. To byl skutečný konec války. Už od 9. května od brzkého rána vládlo krásné počasí. Jako by i slunce chtělo dát Čechům naději na mír a svobodu. K nám přišla Rudá armáda až 11. května, Jilemnice nebyla tak důležitá.

Teď už si převezme slovo vaše dějepisářka Barbora.

Rudá armáda směřovala na Berlín a neměla Prahu cestou. Americká armáda se musela na základě dohody mezi Eisenhowerem a Stalinem zastavit na linii Karlovy Vary – Plzeň. Češi a Moravané se ale dozvídali o pádu Třetí říše, o Hitlerově sebevraždě, o postupu spojeneckých vojsk. Ve městech propukala spontánní povstání. Na rozdíl od konce první světové války, kdy předání moci probíhalo víceméně poklidně, německé jednotky se roku 1945 nechtěly vzdát bez boje.

První povstání vypuklo v Přerově už 1. května a bylo nacisty brutálně potlačeno. Povstání v Praze začalo už jako organizovaná akce. K. H. Frank vyhlásil, že Němci potlačí nepokoje násilím. Praze pomohly také tudy procházející jednotky tzv. Vlasovců. Odchod německých vojsk se České národní radě podařilo vyjednat až 8. května. Jednotky SS ale odejít odmítaly a bránily se (se ztrátami na životech na obou stranách). Čechy začaly opouštět, až když se přiblížila Rudá armáda.

Takto se učíme o dění Praze. Každé město má svou historii. Každé město prožívalo konec války trochu jinak. V oblastech, kde žilo hodně německých civilistů, vzpomínají na květnové události také trochu jinak. Ptejte se pamětníků. Ptejte se prarodičů. Ptejte se rodičů, co jim jejich rodiče vyprávěli.

A pokud narazíte na zajímavé příběhy, klidně mi je pošlete nebo sdílejte v komentářích a na sociálních sítích.