O čem jsou skutečně pohádky? Nápověda: láska to není

Hlavním motivem Sněhurky není láska, ale žárlivost. A Jeníček s Mařenkou šli do lesa dospět. Co dalšího při povrchním zkoumání přehlédneme?

Asi nás nepřekvapí, že moderní zpracování pohádek se od těch původních liší. Ať už je jejich autorem Francouz Charles Perrault, který psal příběhy pro pobavení a poučení nejvznešenějších šlechticů královského dvora, nebo Němci bratři Grimmové, kteří psali pro dospělé. Ono poselství ale tkví v příběhu postaveném na archetypální struktuře. Pohádkové příběhy a postavy chápeme a přijímáme, protože jejich vzory se objevovaly v mytologii i ve vyprávění u prvních ohňů. Jak se ale mění doba, mění se také to, co v pohádkách chceme hledat.

Že Sněhurka není ani v té Disneyovské verzi ze 30. let o lásce, to nám dojde snadno. Vždyť ti dva mladí lidé se vidí jen jednou a taková „láska“ nesplní ani představu středověké kurtoazní lásky. Možná Sněhurka zpívá o svém snu, ve kterém ji místo starého krále někde zdaleka provdají za mladého krásného prince, jehož tvář aspoň jednou viděla. Princeznám se takové sny většinou neplnily.

Sněhurka je ale příběh o žárlivosti. V originální Perraultově verzi je Zlá královna Sněhurčina skutečná matka, nikoliv nevlastní. Žárlí na svou dceru, na její mládí, krásu a přitažlivost. Podle psychologů si touto fází prochází každá matka, ale nepřiznáváme si to. Protože žárlit na vlastní dceru je pro mysl příliš bolestná a rozporuplná skutečnost. Proto pohádky, kde matky (vlastní i nevlastní) ubližují dcerám, pomáhají lidstvu zpracovávat toto temné trauma zakopané hluboko do nevědomí.

Sněhurka je také o dospívání. O tom, jak královna nepřijímá svou novou roli, odmítá pustit mladou nastupující generaci v osobě své dcery na výsluní. A o tom, jak Sněhurka v lese dospěje a své místo si navzdory překážkám najde. Princ tam je proto, že Perraultova doba (stejně jako autoři mnoha moderních pohádek) místo ženy spatřovala pouze po boku muže v řádném manželství.

Původní verze z 18. století se od té animované od Walta Disneye příliš neliší, rozhodně ne v ději. Chybí nám vykreslení Krásky jako odvážné, sečtělé a dobrodružné ženy, která touží uniknout z maloměsta. Tento motiv totiž v 18. století nikoho nezajímal, jedná se o čistě moderní, i když krásnou, interpretaci. Ale základní kontury příběhu zůstávají ve všech verzích stejné. Kupec chce přinést dceři růži, za to je zajat Obludou, jeho dcera svolí ke sňatku s Obludou, aby se otec dostal do bezpečí. Obluda se k dívce chová s úctou a rozmazluje ji, Kráska se zamiluje, Obluda se zamiluje a dívku propustí na moment domů. Zde se různé verze rozchází v tom, proč Kráska otálela s návratem, někdy jí v něm brání sestry, jindy bratři, ale vždy si nakonec uvědomí, že Obludu miluje, vrátí se k ní a najde ji na hraně smrti. Když vysloví své vyznání lásky, Obluda se promění v krásného prince.

Moc vás nepřekvapím, vykládáme to dětem v podstatě správně. Krása se skrývá uvnitř.

V příběhu se skrývá ještě jedna hluboce křesťanská lekce, což by nás u příběhu z počátku 18. století nemělo překvapit. Každá věc nebo osoba musí být nejdřív milována, než začne být milováníhodná. Slovy Marka Orko Váchy, že láska tvoří krásu. Že láska proměňuje monstra v lidi.

Pro dívky, které příběh poslouchaly, se samozřejmě v pohádce našla i důležitá výchovná lekce. Vzhledem k vysoké úmrtnosti u porodu si mladé ženy velmi často braly staré muže. Nešlo o to, že by každý muž v letech nutně toužil po mladici. Šlo o čistě pragmatickou záležitost. Z každého manželství muži zbylo několik dětí a potřeboval nutně hospodyni, která se o ně a o něj postará. Jelikož pravděpodobnost přežití porodu a poporodních komplikací před vynálezem moderní medicíny se blížila 60 % (hrubý odhad, ve skutečnosti to není možné vyčíslit, chybí podklady) a běžná žena rodila zhruba každé dva roky, vdovců bylo víc než dívek na vdávání.

V bohatých a urozených rodinách navíc každý muž chtěl co nejdřív novou ženu, protože v dobách vysoké dětské úmrtnosti (zhruba 50%) se každé dítě navíc hodilo.

A protože padesátiletý muž (v době, kdy neexistovala ústní hygiena) mohl osmnáctileté dívce právem připadat jako ta Obluda z pohádky, bylo dobré dívky poučit, že o osobní přitažlivosti to není. Bude-li na tebe hodný, budeš-li si žít dobře, buď vděčná.

Reálný manžel se v krásného prince nezměnil, ale v očích mladé ženy mohl ve srovnání s jinými muži (třeba hrubiány, třeba násilníky) vypadat jako ten nejvznešenější člověk.

A jak už jsme řekli, láska tvoří krásu.

Výkladů tohoto příběhu je víc, nicméně všichni psychologové se shodují na tom, že sourozenci šli do toho lesa dospět. Vykladači se už ale neshodují na tom, v jakém ohledu. Folklorista Edward Vajda vidí v pohádce klasický indo-evropský rituál přechodu, který v mnoha společnostech mladí lidé podstupují, než se stanou oficiálně dospělými. Mnoho takových rituálů obsahuje cestu do neznáma nebo nutnost postarat se o sebe v divočině sám.

Freudisté v pohádce nalézají přechod dětí z orální fáze do vyšší fáze psychologického vývoje. Sobečtí rodiče děti vyženou do lesa, protože už je nemohou uživit. Děti lámou perníček, přestože jim musí být jasné, že jde o něčí obydlí, ale mají na něj chuť, tak bezostyšně perníček ulamují a jedí. Nejsou ještě dost vyzrálé, aby dokázaly pokušení odolat. Ježibaba je zavře a vykrmuje, což nenasytné děti přijímají vlastně s vděčností, doma se jim tolik jídla nedostávalo.

Až když jim ježibaba sdělí, že je chce sníst, pochopí, že se zmýlily. Vlivem hrůzy dospějí, nahlédnou vlastní sobeckost a nenasytnost, vyzrají na Ježibabu a uniknou. Vrátí se domů, kde je sice předtím nikdo nechtěl, ale ony teď už chápou proč, a mohou v rodině něčím přispět. To symbolicky představuje perník, chaloupku rozeberou a přinesou domů rodičům jídlo.

Ano, je to Freud, takže je to uhozené, jak jinak.

Jiný folklorista, Jack Zipes, vykládá pohádku jako symbolickou cestu dětí v tehdejší společnosti. Bezpečí domova střídá hlad, osamocení a zneužívání. Děti jsou rodiči opuštěny v lese, protože rodiče je nemohou živit, tak raději zkusí, jestli se děti nepostaví na vlastní nohy a nezachrání samy. Děti to dokážou a vrátí se domů jako dospělé. Co víc, přemohly ježibabu, která představovala zlou podstatu ženy stejně jako jejich nevlastní matka. Není náhoda, že v původní Grimmovské verzi umírá nevlastní matka ve stejné chvíli jako ježibaba v lese.

V jiných článcích se podíváme dál. Přečteme si, že Popelka ve skutečnosti není o lásce, ale spíš o trpělivosti a píli. Nebo že Červená Karkulka byla varováním před svody a sexualitou vyprávěná mladým dámám.