Vznik moderní olympiády. Baron de Coubertine a jeho vize

Roku 1829 provedli francouzští archeologové první výzkum v oblasti starobylého dějiště olympijských her. Zásluhu na objevení areálu mají ovšem Němci, jmenovitě Ernst Curtius, který se roku 1852 vydal do Olympie. V 80. letech už byla většina posvátných míst odkryta. V Řecku vyvolal objev senzaci, přestože historici o existenci Olympie dávno věděli. Došlo k pokusům zorganizovat podobný sportovní svátek. Ale nic by z toho nebylo, nebýt jednoho velmi nadšeného a velmi tvrdohlavého muže.

Coubertin pocházel z Paříže. Jeho hlavním zájmem byla pedagogika. Nadchl se pro myšlenku uspořádat světové sportovní hry nesené myšlenkou přátelství, úcty, harmonie a fair play. A tyto hry se měly stát prostředkem k reformě školství po celém světě. Jeho první pokusy se totiž ubíraly právě snahou prosadit sport do vzdělávacího systému. Je třeba si uvědomit, že v 19. století nesportovali lidé tak běžně jako dnes. Tělesná výchova a organizovaný sport představovaly pro Coubertina způsob, jak vštípit mládeži morální zásady. Jak je zocelit, jak jim umožnit zmoudřet. Nám dnes přijde samozřejmé, že pro mládež je sport dobrý, na přelomu 19. a 20. století měla tato myšlenka před sebou ještě dlouhý kus cesty.

Na konci 80. let se Pierre de Coubertin soustředil už plně na prosazení obnovy olympijských her. Stejně jako mnoho svých současníků byl romantik. Jeho duši vládla idealizace minulosti. V tomto případě antické minulosti. Coubertin věřil, že starověké olympijské hry dokážou změnit svět. Protože když se konala olympiáda v Olympii, nesmělo se válčit. Také svou vizí chtěl baron přiblížit světu mír. Národy se budou utkávat spolu na sportovním kolbišti, shodnou se na jednotných pravidlech, lépe se poznají, a to povede k dorozumění. Zabrání se konfliktům a válkám. V neposlední řadě představuje vrcholový sport prostředek ke kultivaci duše – sebezapírání a překonávání limitů, sebepoznání, to vše má vytvořit dokonalejšího člověka. Pro Coubertina má ale cenu jen sport amatérský.

Protože pouze amatér sportuje pro čistou radost ze sportu a z překonávání sám sebe. Jakmile je sport pro něj povolání, hodnota se ztrácí. Profesionál musí vyhrávat, nemůže si dovolit být spokojen s tím, že udělal vše, co bylo v jeho silách. A tím se Coubertinovu olympijskému ideálu vzdaluje. Spor mezi amatérismem a profesionalismem se v dějinách olympijských her rozezní ještě mnohokrát.

Olympijské motto překládáme jako: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Což ale není přesné. Překlad by měl znít jinak: „Není důležité vyhrát, ale vydat ze sebe to nejlepší.“

Baron de Coubertin tak dlouho objížděl se svou myšlenkou Evropu a sháněl mecenáše, až se mu podařilo svolat první olympijský kongres roku 1894 do Paříže. Není bez zajímavosti, že sám veškeré své nemalé jmění svému ideálu obětoval a ve stáří žil z milodarů. Už za dva roky se mohly konat první olympijské hry. Rozhodnout se muselo kromě sporu mezi amatéry a profesionály mnoho dalšího. Problém profesionalismu sportovců navíc nebyl tou dobou tak palčivý, to přijde později. Už tehdy se ale zdálo poněkud zpátečnické nevpustit na olympiádu ženy. Coubertin byl proti. Celá olympijská myšlenka byla o výchově a vzdělání chlapců, o oslavě mužského ideálu, mužského těla. Ta starověká i ta novodobá. Tady ale musel baron ustoupit realitě a ženy se v jednotlivých sportech na hry dostávají poměrně brzy.

Vyřešit se muselo, ve kterých sportech se bude soutěžit. Už na začátku přišla ke slovu otázka zimních sportů, které se mezi ty letní z logických důvodů hůře zařazovaly. A také otázka, kde hry uspořádat. Sám Pierre de Coubertin chtěl hry pořádat v Paříži. Přes všechna prohlášení o porozumění mezi národy byl ve shodě s dobou hrdý Francouz a také sám chtěl přispět ke slávě vlasti. Ale nakonec se prosadila představa, že olympijské hry se mají obnovit tam, kde se zrodily – v Řecku.

A to se také 6. – 15. dubna 1896 stalo a v Athénách se konaly první moderní olympijské hry.

Pierre de Coubertin by pravděpodobně dnešní olympiádu, své dítě, na televizní obrazovce nepoznal. Kritici a škarohlídi určitě řeknou, že by byl zděšen tou komercí, všudypřítomným mamonem, dopingem a také třeba tím, že profesionální atlet má často k harmonické osobnosti opravdu daleko. Na druhé straně se mu v roce 1896 ani nesnilo, že jeho her se zúčastní zástupci téměř ze všech zemí na světě, že budou téměř ve všech zemích na světě sledovány.

Že ty peníze se v nich kutálejí proto, že někdo je do nich s nadšením ve velkém sype. Že snem každého sportovce je být olympijským vítězem. A v neposlední řadě, že sice nesportuje zdaleka každé dítě, ale společnost se dnes alespoň shoduje na tom, že pro děti je to vhodné. To množství kroužků pohybových aktivit, sportovního vyžití a tělovýchovných spolků po celém světě, na to jistě baron ze sportovního nebe shlíží s potěšením.

Každopádně olympijské hry ušly obrovský kus cesty od roku 1896. Považte, v den 75. výročí nezávislosti Řecka odstartovaly hry, jichž se účastnilo 311 mužů ze 13 zemí. V britské výpravě byli i dva zaměstnanci velvyslanectví. Jeden francouzský sprinter odmítal závodit bez bílých rukaviček, aby neurazil vkus v hledišti sedícího krále Jiřího I. Přes dvě třetiny sportovců tvořili domácí zástupci.

Další olympijské hry se konaly za čtyři roky v Paříži ve spojení se světovou výstavou architektury a techniky. Ale zájem diváků ani celého sportovního světa nebyl takový jako dnes. Za přelomové se v tomto ohledu považují hry konané roku 1912 ve Stockholmu. Tehdy poprvé se o nich dá mluvit jako o vrcholu sportovního roku.

Odkdy se tedy olympijské hry začínají podobat tomu, co dnes sledujeme na televizních obrazovkách? První opravdu veliké hry, pro které se stavěla sportoviště, byly ty známé jako „nacistické“ – v Berlíně roku 1936. Tehdy také poprvé vstoupila do hry televize. I když zde bylo pouze pět kamer na celý stadion a přenos dosáhl pouze 130 km od stadionu. Až roku 1956 můžeme říct, že hry jsou přenášeny televizí do celého světa.

Bylo to ale Los Angeles roku 1984, které otevřelo cestu soukromým penězům do olympijského sportu. A tak vytvořilo olympijskou značku a olympijskou komerci. To jsou ty hry, na kterých naši sportovci chyběli, protože sovětský blok měl pokyn pomstít americký bojkot minulých her v Moskvě. K pořádání her v Los Angeles připustil MOV sponzory z celého světa.

Do té doby většinu nákladů nesla pořadatelská země. A ono se to nevyplácelo. Společenská prestiž, která z pořádání her plynula, obrovské výdaje nevyvážila. Nikdo už by hry nechtěl pořádat. Kdežto soukromé firmy o sponzorství olympiády moc stály. Tak to byl právě tento krok, který zajistil olympijským hrám přežití do našich dnů.

Také některé představy o hrách v antickém Řecku jsou idealizované.

DE COUBERTIN, Pierre. Olympijské paměti. Olympia, 1977.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Olympia, 1984.