Článek
Husité bojovali za „Boží zákon“, zatímco komunisté věřili v historické zákony třídního boje. A přesto si marxisti vybrali husity za ideální hrdiny – ba dokonce za své revoluční předchůdce. Když se nad tím člověk zamyslí, připomíná to trochu rodinné stříbro, které sice úplně nevíte, jak se k vám dostalo, ale zato ho s o to větší vervou leštíte. Jak se stalo, že největší středověké náboženské hnutí střední Evropy se proměnilo v předvoj socialismu?
Dějiny podle Marxova návodu
Marxismus vychází z jednoduché premisy: hlavním motorem dějin je ekonomický konflikt, nikoli víra, ideály nebo jednotlivci. Změny ve společnosti se rodí z konfliktu mezi těmi, kdo vlastní výrobní prostředky, a těmi, kdo vlastní jen své ruce. Náboženství? To je jen nadstavba, kouřová clona, která má udržet masy v poslušnosti.
Když se tenhle filtr aplikoval na středověk, začalo se náboženství z historického výkladu ztrácet. Kdo by taky dneska věřil, že lidé šli na smrt kvůli „právu na kalich“, když se to dá přeložit jako boj za rovnost a spravedlivější rozdělení chleba? V očích marxistické historiografie byl Bůh v lepším případě záminka, v horším nástroj nadvlády.
A pak přišli husité
Husitské války v tomhle výkladu zazářily jako vzácná výjimka: konečně středověké hnutí, které se dá přeložit do moderní řeči jako „lid povstal proti vykořisťovatelům“. A když říkáme „povstal“, myslíme to doslova. V textech z 50. let najdeme pasáže, které by si nezadaly s revolučním plakátem:
Dějiny tohoto druhu budou silnou a drsnou přírodní stravou, na kterou naše ochablé a zchoulostivělé žaludky nejsou zvyklé.
A bylo jasno. Kněží? Reakce. Šlechta? Třídní nepřítel. Křižáci? Zahraniční interventi. Zato husité? Lidová vojska, disciplinovaná, politicky uvědomělá, spojená s „bratrskými národy“, bojující za „šťastný a radostný život“. Zde se také zrodil oblíbený paradox: revoluce vedená pro boha a Bohem, ale interpretovaná v duchu beztřídní společnosti.
Žižka jako Lenin s palcátem
Husité se stali revoluční armádou avant la lettre. Jan Žižka byl předobrazem neústupného vůdce, který měl nejen oko pro taktiku (totiž, to druhé už ne), ale hlavně správné třídní uvědomění. V tomto přepisu dějin nebylo místo pro duchovní prožitky, jen pro „materiální rozpory“ a „vykořisťování širokých mas pracujících“. Že sám Žižka byl hluboce věřící člověk, až bychom řekli fanaticky, kterým zmítala řada vnitřních konfliktů, to se do výkladu nehodilo.
Janíček Zmilelý z Písku
Podle Josefa Macka (jinak skvělého historika, který se ale v 50. letech tak trochu zaprodal) husité bojovali s „nejtemnějšími silami reakce“, církevní hierarchií, panstvem a patriciátem. Není bez zajímavosti, že křížové výpravy se zde proměnily v „cizácké hordy“, jejichž porážkou husité ubránili vlast. I internacionalismus tu byl ošetřen: „Dovedli vždy najít cestu k sousedním národům.“ Kdyby v té době existovala Rada vzájemné hospodářské pomoci, jistě by se připojili.
Kdo začal husitský kult?
Abychom byli fér, kult husitství nezačal s ÚV KSČ. Už v první republice byli husité v kurzu – národní, nepoklekající, chytří a hlavně naši. Navazovalo se na Palackého, Gindelyho i Masaryka. Rozdíl byl v akcentu: zatímco Masaryk v nich viděl étos pravdy a humanity, komunisté vsadili na rovnostářství a boj proti třídnímu nepříteli. Ale oba tábory spojovala základní představa, že husité „byli ti dobří“.
Takhle nějak se výklad o husitských revolucionářích dostal do učebnic – a zůstal tam dlouho. Generace žáků se učily, že husité byli hrdinové lidu a katolicismus vítězný na Bílé Hoře byla jejich hořkou antitezí. Šlechta tu byla poražena právě proto, že se izolovala od lidu a odmítla „třídní sílu mas“.
Od 90. let se historici snaží toto narativní pole trochu zorat – vrátit do obrazu víru, duchovní motivace, středověkou mentalitu. Jenže jak poznamenal Jan Křen, je to práce nevděčná:
„Dějiny tohoto druhu budou silnou a drsnou přírodní stravou, na kterou naše ochablé a zchoulostivělé žaludky nejsou zvyklé.“
Navíc se občas stane, že se kyvadlo vychýlí opačně – z revolučních romantiků se stanou fanatici a barbaři a z Žižky prachobyčejný lapka, kterého měli pověsit.
Husité jako první proletářská armáda, Žižka jako Lenin s palcátem a křižáci jako agenti západního imperialismu – to byl svět, ve kterém se učily české dějiny. Komunisté si husity ochočili, přečetli si je po svém a zapsali je do vlastního panteonu. Ne snad kvůli jejich víře, ale kvůli jejich (údajnému) revolučnímu zápalu. A ještě jednou se potvrdilo, že dějiny píšou vítězové. Anebo alespoň ti, kdo mají monopol na výklad.
Zdroje:
Josef HANZAL, Cesty české historiografie 1945–1989, Praha, 1999.
Jan KŘEN, Bílá místa v našich dějinách?, Praha, 1990.
Josef MACEK, Husitské revoluční hnutí, Praha, 1952.
(úvodní kapitolu s názvem: „Ve znamení husitských revolučních tradic budujeme socialismus“ vřele doporučuji)
Vítězslav SOMMER, Angažované dějepisectví – stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950–1970), Praha, 2011.
Jaroslav ŠMAHEL, Jan Hus, Praha, 2013.
