Tak komu patří ten Krym?

Historie nemůže dát odpověď na otázku, komu dnes patří nějaké území, ani kdo na něj má nárok. Historie může pouze říct, komu dané území patřilo v minulosti. Politici ale bohužel právě toto často nechápou a historií odůvodňují své současné nároky a aspirace. Jedním z těch „sporných“ území v současně zuřící válce je Krymský poloostrov. Rusům prý přirozeně od věků patří. Ukrajincům prý patří ještě víc od věků. Najdeme v historii odpověď? Obávám se, že ne, ale můžeme to zkusit.

Kdo byl na Krymu první? Bylo by hezké, kdybychom si uměli takto odpovědět, ale bohužel málokdy přišli osadníci někam, kde široko daleko nebylo živáčka. Pokud ale chceme odpovědět řečí písemných pramenů a doložitelných archeologických nálezů, tak nejvýraznější přítomnost na Krym zanechali v 7. století před naším letopočtem řečtí kolonizátoři. Založili třeba dnešní město Sevastopol, které stojí na antických základech. Zde se nacházely důležité přístavy a obchodní centra Černého moře a celá oblast byla v antice známá pod názvem Chersonésos (podle řeckého jména pro obec Sevastopol). Než začneme slavit a přisoudíme Krym Řekům, uvědomme si, že v antice neexistovala neotřesitelná centrální řecká moc (minimálně do helénského období vlastně vůbec žádná). Řecké městské státy byly vzájemně nezávislé, spojené určitou kulturní a náboženskou sounáležitostí, kterou si uvědomovaly tu více, tu méně, jak se jim hodilo.

Centrální moc oblast Krymského poloostrova ovládla spolu se zbytkem antického světa až v 1. století před naším letopočtem, kdy se po pádu řeckého diktátora/osvoboditele Mithridata museli místní podřídit Římu, a Augustus dovršil připojení helénského světa k Římu. Ačkoliv situace v této oblasti byla dlouho komplikovaná, čehož Řím zdatně využíval, můžeme snad považovat Krymskou oblast za součást římské říše nejpozději v roce jejího rozdělení na západní a východní v roce 395.

Jupí, takže Krym dáme Italům, potomkům Římanů, že? Klidně, pokud jim k tomu přihodíme taky Vídeň, Londýn, skoro celou Francii, Egypt, Sýrii a kus Turecka. Anebo ani to ne. Protože historie se nezastavila. Po rozdělení Říma se obě poloviny vyvíjely odlišně, v té východní s centrem v Konstantinopoli převládaly orientální a řecké vlivy. Východní říše přežila pád té západní, a ač ji od té doby v učebnicích nazýváme Byzancí, sama se nazývala „Římskou“ říší. Ovšem latina se postupně vytrácela, zvlášť v 6. století, kdy spojené útoky Slovanů s Avary vylidnily Thrákii (na pobřeží Černého moře) a zbavily Byzanc největší bašty latinsky mluvících obyvatel.

Byzanc držela Krym dlouho. Ačkoliv mnohá města zde zakládali Janované, takže udržovali těsnější vztahy s janovskou republikou než s Konstantinopolí a vzdálený císař nedokázal celou oblast kontrolovat. Ale Kyjevská Rus, stát, z nějž svůj původ odvozují Ukrajinci, Rusové i Bělorusové, nikdy až do mongolského vpádu ve 13. století Krym nevlastnil. Jestliže tedy dnešní Rusové své nároky na ukrajinské území podporují společným státem v raném středověku, Krym musí z těchto nároků vyjmout.

V 30. letech 12. století do východní Evropy vtrhli Mongolové. Ti rozvrátili Kyjevskou Rus a s výjimkou dnešní západní Ukrajiny ji ovládli. Mimo jiné tehdy ovládli i Krym, kde narazili kromě obchodních center ovládaných Janovany a Řeky také na Kumány (turkičtí nomádi). Na Krymu si Mongolové vytvořili vlastní státní útvar, Krymský chanát, který přetrval i pád mongolské moci ve 14. století.

Tehdy se Mongolové z Evropy stáhli, většinu území tehdejší Rusi (včetně Kyjeva) získala litevská velkoknížata a ti se prohlásili za vládce Rusi.

Stará území Rusi, na jejím nejzazším severu a severovýchodě, se znovu konsolidovala kolem nového města zvaného Moskva, ale pod trvalejší mongolskou vládou a na novém principu. Těmto zemím mongolské Rusi vládli potomci knížecího rodu Rusů, ale tyto vládce si Mongolové vybírali podle jejich schopnosti vybírat tribut. Po několika formativních stoletích pod mongolskou nadvládou zahájila Moskva samostatnou politickou kariéru a konečně se osamostatnila z mongolského jha.

Mongolové zůstali pouze na Krymu. Samostatný Krymský chanát existoval od roku 1441 do roku 1783, přičemž od roku 1650 jako vazal Osmanské říše.

Krymský chanát byl přímým nástupcem mongolské říše. Mongolští vůdci konvertovali k islámu na konci třináctého nebo na počátku čtrnáctého století. Krymský chanát, který zahrnoval většinu Krymského poloostrova a velkou část dnešní jižní Ukrajiny, byl muslimským státem, jemuž vládla knížata pocházející z rodu odvozujícího svůj původ od Čingischána. Vžil se pro ně název Krymští Tataři.

Krymští Tataři se zabývali zemědělstvím a otrokářstvím, otroky prodávali na trzích na krymském pobřeží, které provozovali Evropané i Afričané. Dalším zdrojem příjmů byl tribut, který Krymský chanát vybíral od Moskvy až do roku 1699.

Zopakujme si tedy ještě jednou, až do roku 1783 neměla s Krymem nic společného (kromě krvavých hranic) ani Ukrajina, ani Rusko. Zato sem vstoupila jiná politická síla.

Někdy kolem roku 1650 získali Osmané nadvládu nad tatarskou politikou; bylo to však přibližně v době, kdy osmanská moc jinak slábla. Tataři nyní bojovali ve válkách vedených Istanbulem, který na většině front prohrával. Jejich závislost na Istanbulu tak podle toho vypadala. Krymští Tataři bojovali třeba roku 1683 před branami Vídně, kde byli pro habsburské obránce stěží rozeznatelní od spojenecké polsko-litevské armády. Společenské vazby na jejich sousedy (dnešní Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko) udělaly své.

V roce 1721 se moskevský stát přejmenoval na „Ruské impérium“ a zahájil svůj rozmach. Tři další státy na jeho hranicích – Polsko-litevské velkoknížectví, Krymský chanát a Ukrajinský kozácký stát – byly v průběhu 18. století poraženy nebo se rozpadly. Rusko těžilo ze vzájemných bojů mezi těmito útvary, z nichž nejvýznamnějším momentem byl rok 1648, kdy kozáci uzavřeli zoufalé spojenectví s Moskvou a zpečetili ho roku 1645 u Přejaslavi. Toto spojenectví bylo počátkem poddanství ukrajinských kozáků Moskvě. Ovšem západní Ukrajina touto dobou tvořila nedílnou součást Polsko-litevské unie, která definitivně zanikne až mocenskou hrou zvanou trojí dělení Polska.

Krym stále patřil Tatarům, ale Rusové spolu s kozáky se ho snažili ovládnout. Kozáci byli pro Rusko prostředkem, jak získat sousední Krym, protože měli s bojem proti Tatarům zkušenosti. Součástí mírových podmínek bylo mimo jiné, že kozáci budou bránit rusko-tatarskou hranici, za to jim náležela autonomie. Kvůli té se kozáci na Moskvu obrátili, vadilo jim omezování autonomie ze strany Poláků a Litevců. Bohužel po vyhnání nejvýznamnějších sil Krymských Tatarů z dnešní jižní Ukrajiny a získání kontroly nad Krymem už nebyli kozáci potřeba a o svou autonomii přišli. Stejně jako Krym byli pevně začleněni do ruského impéria.

V průběhu 18. století už ale ruská moc i díky porcování Polska, které si spolu s Prusy a Habsburky Rusové užívali, sahala mnohem dál na západ.

Když císařovna Kateřina II. začlenila Krym a dnešní jižní Ukrajinu do své ruské říše, nazvala tyto země „Novým Ruskem“. Není bez zajímavosti, že sama Kateřina, zvaná Veliká, sama kromě manžela, kterého nechala zavraždit, neměla s východoevropským dědictvím nic společného. Ale byla schopná politička a chápala, že chce-li toto území začlenit pevně, musí vymazat vzpomínku na krymský, muslimský i osmanský charakter, na islám, na mongolskou historii, na osmanského sultána.

A tak se rozhodla připomenout obyvatelům Krymu jejich starobylou historii, vrátit je do antiky, do starého Řecka, kam svým způsobem patřili. V Novém Rusku začala vznikat města jako Cherson (připomínající starořecký Chersonesos), Mariupol (také na Krymu kdysi stojící starořecký Mariampol). Kateřina ráda přesídlovala celé národy, a tak nechala posbírat Řeky žijící na území ruského impéria a přesídlila je na území dnešní jižní Ukrajiny a na Krym, aby posílila řecký charakter místa. Nechala dokonce vysázet olivovníky. Zaniknout měla vzpomínka nejen na tatarskou a osmanskou minulost, ale také vzpomínka na ukrajinské kozáky, kteří také zde stavěli své opěrné body.

Pak přišli noví osadníci. Ruské impérium rozdávalo pozemky na Krymu úředníkům a šlechticům, kteří stavěli sídla v tom, co považovali za klasický styl. Rusové si Krym oblíbili, protože tam bylo teplo, zatímco v jejich zemi byla zima. Poloostrov se stal místem císařských námořních základen.

Původní obyvatelstvo se Moskvě na Krymu nehodilo. Na konci 18. století, kdy Krymský chanát zanikl, tvořili téměř veškeré obyvatelstvo poloostrova Krymští Tataři. Asi třetina Tatarů emigrovala v prvních letech ruské carské vlády. Během krymské války v letech 1853–1856 jich odešlo dalších více než sto tisíc. Přibližně v té době se Krymští Tataři stali menšinou v zemi, která byla donedávna jejich vlastní. Ve zbývajících desetiletích devatenáctého století se postavení Krymských Tatarů dále horšilo.

Po rozpadu ruského impéria během první světové války Krym několikrát přešel z rukou do rukou ukrajinských, krymských, rudých (bolševických) a bílých (carských) ruských sil. V květnu 1920 zaslal zástupce krymského parlamentu petici Společnosti národů, aby se poloostrov stal mandátem Společnosti národů. S odvoláním na „tyranii“ ruské imperiální vlády žádal, aby byl mandát udělen Polsku. Liga odpověděla, že krymskou otázku nelze oddělit od vývoje v Rusku jako celku. Tímto vývojem se ukázalo být obsazení poloostrova bolševiky v listopadu téhož roku.

Až do roku 1945 byl Krymský poloostrov považován za autonomní republiku v rámci Sovětského svazu. Avšak v posledních letech existence této autonomie bylo veškeré zbývající původní obyvatelstvo násilně vysídleno. Stalin označil celý krymsko-tatarský národ za zrádce spolupracující s německými okupanty a nařídil jejich hromadnou deportaci.

V květnu 1944 během pouhých tří dnů sovětská tajná policie shromáždila a násilně deportovala 180 014 Krymských Tatarů, převážně do Uzbekistánu. Tito lidé přišli o své domovy a majetek, který pak připadl nově příchozím osadníkům, většinou Rusům. Tento proces vedl k výraznému posunu v etnickém složení obyvatel Krymu, který se stal převážně ruským.

Politický status Krymu však zůstával nejasný. Autonomie, kterou Krymu poskytovala přítomnost Krymských Tatarů, byla eliminována. Po válce se Krym stal běžným regionem Ruské republiky v rámci Sovětského svazu. Otázka, co s poloostrovem dál, byla ponechána Stalinovu nástupci, Nikitu Chruščovovi. Ten, deset let po deportacích, rozhodl o převedení Krymu z Ruské do Ukrajinské sovětské republiky.

Chruščovovy důvody byly praktické. Krym neměl přímé pozemní spojení s Ruskem, zatímco s Ukrajinou ano. Ukrajina mohla zajistit dodávky vody a energie na Krym snáze než Rusko. Chruščov, který měl k Ukrajině blízko, viděl v tomto kroku příležitost k politickému zisku a prezentoval své rozhodnutí jako projev přátelství vůči Ukrajině.

Převod Krymu se uskutečnil v roce 1954, kdy se slavilo třísté výročí Přejaslavské smlouvy z roku 1654. Tato smlouva, která tehdy spojila moskevské vojsko s ukrajinskými kozáky proti Polsku a Litvě, byla interpretována jako historický důkaz o věčném spojení Ukrajiny s Ruskem. Ve skutečnosti ale šlo spíše o propagandistický tah.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se potomci deportovaných Krymských Tatarů začali vracet zpět na Krym, který se mezitím stal součástí nezávislé Ukrajiny. V tomtéž roce se na Krymu konalo referendum o ukrajinské nezávislosti. Výsledky ukázaly podporu pro nezávislost, ale Krym byl méně nadšený než zbytek Ukrajiny, kde byla podpora drtivá. Zatímco celostátní výsledek byl 90 %, na Krymu se pro nezávislost vyslovilo pouze 54 % voličů.

V období mezi lety 1945 a 1991 se Krym stal novým domovem pro více než milion ruských přistěhovalců, často i pro důchodce a vysloužilé důstojníky z námořních základen, kteří měli silné vazby na Sovětský svaz.

A já se ptám, milí čtenáři, našli jste v článku odpověď na otázku, komu patří Krym?

Krym momentálně patří Rusku, právem silnějšího, o tom se můžeme přesvědčit ve zprávách. Na základě mezinárodního práva patří Ukrajině, to si můžeme přečíst v těch mezinárodních zprávách. Kdo ze současných států na něj má ale historické právo? Atény, Řím, Istanbul, nebo Moskva? A mají větší právo na svou zemi vysídlení a vrátivší se Tataři, nebo potomci ruských šlechticů a vojáků, kteří zde dvě staletí drží své domy? A ptal se někdo vůbec těch i oněch? Ano, Chruščov se ptal ukrajinských funkcionářů včetně těch, kteří zde vlastnili přepychové vily. Ptala se Ukrajinská sovětská republika roku 1991. A se samopaly v rukou se ptali i ruští okupanti roku 2014.

Čtenář si sám musí udělat názor na to, které odpovědi jsou pro něj relevantní, nebo zda jsou důležitější mezinárodní smlouvy, aktuální politické zájmy vlastní země, nebo právo silnějšího.

Můj článek měl za cíl především ukázat, že historie odpověď na otázku, komu ze stran, které se o něj dnes přetahují, Krym po právu patří, nedá a ani dát nemůže.

Historie raději otázky klade, než na ně odpovídá. A to je dobře, jen taková historie totiž má nějaký smysl.

Přednášky o dějinách moderní Ukrajiny od prof. Timothyho Snydera najdete na Spotify. Vřele doporučuji.

Přesná čísla ruských deportací a další údaje o moderní sovětské historii např.:

Timothy Snyder, Krvavé země, Paseka 2013.

Dále k dějinám dnešní Ukrajiny (včetně Krymu):

Serhii Plokhy, Brány Evropy, Jota 2023.

Jan Rychlík (a kol.), Dějiny Ukrajiny, NLN 2015.

Podrobně se mongolské přítomnosti ve východní Evropě věnují autoři v:

Václav Veber (a kol.), Dějiny Ruska, NLN 2004.

Téma Chruščova a Ukrajiny skvěle rozebírá ve svém článku Mark Kramr:

Proč se Rusko před šedesáti lety vzdalo Krymu

V roce 2019 na téma Krymu vydal historický časopis Dějiny a současnost celý jeden speciál.