Vyléčí psí olíznutí krvavé vředy? Podle legendy o svatém Rochovi určitě

Návštěva barokního kostela může být i docela veselá bojovka, když si odmyslíte všechny ty nechutné způsoby umučení, které světci na obrazech podstupují. Ale můžete si zahrát hádanky.

Tahle paní má v ruce věž, to bude svatá Barbora.

Ten pán je probodený šípy skrz na skrz, to je, děti, svatý Šebestián.

Á pán s pádlem (nepleťme si s veslem, milé děti), to je, prosím, svatý Vojtěch.

A ten pán s roztomilým pejskem (který mu možná olizuje na pohled zapáchající hnisavou ránu na noze), to je svatý Roch.

Svatý Roch je zobrazován se psem, protože právě jeho věrný pes ho naučil léčit. To jeho pes přišel s nápadem neobcházet nemocné ve strachu z nákazy, ale vrhnout se mezi ně a prokazovat jim milosrdenství, jak se na svatého sluší. To Rochův pes by měl být svatořečen. Na těch obrazech tedy je vždy s ním. Pokaždé vypadá jinak a pro nás historiky jsou vyobrazení Rochova psa skvělým pramenem k zjištění, jaká plemena byla v době zhotovení obrazu populární. Přestože totiž ani náhodou netušíme, jakého plemene byl statečný světcův pes, ani jak vypadal, chápeme, že malíři tvořili podle živé předlohy, kterou měli po ruce. Teď ale pojďme do hluboké historie a povězme si o tomto svatém oříškovi a jeho pánovi něco víc.

Svatý Roch žil mezi lety 1295 a 1327 a narodil se ve francouzském Montpellieru do bohaté rodiny jako syn guvernéra. Podle legendy (ono celé toto vyprávění je legenda) měl už jako miminko na hrudi mateřské znaménko ve tvaru kříže. Jestliže někteří svatí musí na znamení o svém poslání dlouho čekat, Roch měl rozhodování jednoduché. Přesto čekal s nastoupením na duchovní cestu až do smrti svých rodičů. Ti zemřeli mladí, což Roch považoval za jasné boží znamení, že by neměl otálet.

A tak veškeré jmění i nemovitosti přenechal potřebným a jediné, co si nechal, byl po otci zděděný pes. Po jeho boku se vydal jako poutník o žebrácké holi do Říma. Jak tak procházel severní Itálií na cestě do svatého města, kam vkročil, tam nacházel smrt a utrpení. Zuřila zde totiž zrovna morová epidemie. Přestože lidé tehdy netušili nic o způsobu přenosu nemocí ani o mikrobech, z praxe chápali, že si od nemocných a nakažených musí držet odstup, chtějí-li přežít.

Nakažení morem svou nemoc nemohli zamaskovat, protože dýmějový mor se projevuje tzv. „dýmějemi“, tedy boláky – původně černými, někdy krvácejícími. Roch po cestě sice jako svatý muž nemocné a trpící litoval, možná nad nimi z dálky udělal znamení kříže, ale také se držel dál. Jeho pes měl ovšem mnohem více vytříbený cit pro to, jak se má chovat světec, a k nemocným se přibližoval. Olizoval jim boláky na kůži, kdykoliv na ně dosáhl. Jestli tím nakažené vyléčil? Patrně ne, ovšem psí sliny mohou mít určitý dezinfekční efekt a napomáhat hojení. Určitě tak bolest nakažených zmírnil, v textech legend samozřejmě čteme, že je zázračně vyléčil. Je to možné?

Svatý Roch se nechtěl nechat zahanbit psem, jakkoliv milovaným, a šel mu příkladem. Také přišel k nemocným blíž, dotýkal se jich, kreslil prstem na jejich těla znamení kříže, držel je za ruku a modlil se s nimi. A oni se zázrakem uzdravovali. Zde se samozřejmě nacházíme na poli legend, ovšem je-li alespoň něco na Rochově legendě skutečné, tak minimálně to, že on a jeho pes dávali nakaženým morem naději. Roch se k nim choval jako k lidem, a ne jako k odepsaným mrtvolám. A protože z moru se dalo (asi s 40% šancí v závislosti na různých okolnostech) uzdravit, také psychická stránka, víra a naděje mohla pomoct. V legendách každopádně svatý Roch a jeho pes zázračně léčí celé davy. Ovšem ne bez následků. Jsou to legendy, a ne pohádky.

Roch se nákaze nevyhnul, trávil mezi nakaženými tolik času, že otázka nebyla zda, ale spíš kdy mor chytí. Odešel tedy umřít do lesů v okolí Říma, společníka mu dělal pouze jeho pes. Neměl nic, ležel v lese a pomalu strádal. Jeho pes ale nehodlal nechat příběh takto skončit a vydal se hledat něco k jídlu. Našel poblíž hrad patřící panu Gothardovi a vtrhl do hodovní síně. Všem před očima popadl do huby bochník chleba (to napovídá, že se jednalo o velkého psa) a tento bochník odnesl svému pánovi, aby ten měl k boji s nemocí dostatek sil. Potom spal po jeho boku, zahříval ho a olizoval morové rány, než chleba došel a pes se vydal ukrást další.

Majitel hradu, který každý večer přicházel o jeden bochník chleba, jednoho dne psa sledoval, a když spatřil tuto dojemnou scénu, vzal Rocha pod svou střechu a živil ho. Roch se zázračně uzdravil.

Světci umírají mučednickou smrtí. Zázračným uzdravením tento příběh tedy skončit nemůže. Po zázračném uzdravení, po kterém mu, na rozdíl od většiny těch, kdo mor přežili, nezůstala ani jediná jizva, se Roch i se svým psem vrátili do rodného Montpellieru. Zde ovšem v rámci nástupnických sporů byl uvězněn svým strýcem jako vyzvědač. Ve vězení strádal a po pěti letech zemřel. Z vězení víme o tom, že uzdravoval a kázal, ale mnoho nevíme o konci jeho věrného psího společníka.

Historici dnes nevědí, zda nemoc, ze které Roch uzdravoval nemocné, skutečně byla černý mor neboli dýmějový mor. Pandemie moru propukla až později, kolem roku 1347, a právě v jejím průběhu rostla úcta k Rochovi jako zázračnému uzdraviteli. Ale Evropané mor, tedy silně nakažlivou nemoc projevující se páchnoucími boláky, znali. To, že roku 1347 vypukla pandemie, která bezmála vylidnila Evropu, je právě proto pro historiky záhadou, protože ta nemoc nebyla nová, a ani ústup epidemie po pouhých pár letech není jasný. Právě proto, že ani po té velké morové ráně nákaza úplně nevymizela, jen záhadně působila epidemicky, ale už nikdy pandemicky. Buď jak buď, nemoc, se kterou se shledal legendární Roch, mohl být dýmějový mor, nebo jakákoliv jiná podobná nakažlivá nemoc, protože kronikáři slovo morpoužívali při popisu různých epidemických nemocí.

Roch byl oficiálně do panteonu svatých zařazen až papežem Řehořem XIV. a jeho světeckou doménou bylo vše související s léčením, uzdravováním nemocných (netřeba dodávat, že v průběhu pandemie COVIDu 19 vzrostla jeho obliba i hledanost na wikipedii), ale stal se také patronem psů (protože pes být svatým nemůže). Psa ovšem najdeme na téměř každém vyobrazení svatého Rocha, mívá také obnaženou nohu s morovou ranou nebo jiným bolákem. Rocha si tak nespleteme, psa svatí nemívají, s výjimkou svatého Františka, kterého doprovází lecjaké zvířectvo, mimo jiné často vlk.

20. století přináší nové výzvy, nová povolání a nové činnosti potřebují svého pověřeného svatého, proto nové výzvy musí dnes řešit i svatý Roch, kterého Jan Pavel II. učinil patronem automobilistů.

Nutno říct, že Roch má v posledních letech rozhodně napilno a stále má dost práce. Doufejme tedy, že mu v jeho boji za automobilisty bude nápomocen jeho svatý pes. Jak ukazuje příběh, bez něj by toho tento svatý mnoho nesvedl. Psi ale rádi jezdí autem, že?

Mackenzie Leeová, Dějiny světa v 50 psech, Jota, 2020.

Věra Remešová, Ikonografie a atributy svatých, Zvon, 1991.