Zničení templářů 1312: Žádné tajemství, jen jeden král jim moc dlužil

Řád templářů, oficiálně známý jako Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, vznikl kolem roku 1119 jako vojenský řád se svatým posláním – chránit poutníky směřující do Svaté země. V průběhu křížových výprav se templáři stali symbolem moci, bohatství a neochvějné víry. Po pádu Akkonu v roce 1291, poslední křižácké pevnosti, však jejich původní mise skončila a stejně jako ostatní křižácké řády museli hledat jiné uplatnění, ideálně mimo Blízký východ, kde už nebylo bezpečno.

Našli se v poskytování finančních služeb. Díky svým rozsáhlým kontaktům se stali průkopníky bankovnictví, nabízejícími úvěry panovníkům a šlechtě v době, kdy velké bankovní instituce neexistovaly. Středověk je doba, kdy hotové peníze nemá nikdo. Králové splácí pomocí zastavení nemovitostí, tedy stylem: tady máš území s poddanými, když si od nich ty daně vybereš, jsou tvoje.

Rytíři splácí stejně nebo vůbec. Křesťanská morálka zakazuje půjčování na dluh a ideální rytíř peníze vůbec neřeší. Žije stylem: „Ráno peníze mám, přes den je rozházím plnými hrstmi, něco dám na dobročinnost, něco propiju, koupím si honosnou výzbroj a šperky dámě svého srdce a večer jsem chud. Pokud mi něco zbylo, nejsem správný rytíř“.

Podnikavost se nenosila, když český král Rudolf I. našel po smrti posledního Přemyslovce českou pokladnu v horším stavu než současné české státní finance, musel šetřit. Všichni se mu smáli a dodnes mu za to přezdíváme „král kaše“.

Když jeho otec, pokořitel Přemysla Otakara II., vedl podnikavou, skromnou a ve výsledku velmi úspěšnou politiku, použil to Přemysl v propagandě úspěšně proti němu. Škudlivý Habsburk a proti němu skvělý železný a zlatý král, který nešetřil. Ovšem jak to dopadlo, všichni víme.

V této atmosféře se templáři dali na bankovnictví, tedy poskytování půjček v celoevropské síti poboček. Ale na rozdíl od židovských lichvářů, které mohl král legálně stáhnout z kůže, když jeho dluh vyšplhal moc vysoko, templáři byli dostatečně mocní, aby půjčky vymáhali zpět. A to se jim nakonec nevyplatilo, když se jejich největším dlužníkem stal nejmocnější král Evropy, francouzský král Filip IV.

Filip IV. Sličný byl rozhodně schopný politik, který dostal Francii na vrchol moci. A byl dostatečně bezskrupulózní, aby z toho vytřískal, co se dalo.

Filipova expanze na (dnes francouzské) břehy ovládané Angličany zasela semínko stoleté války, která vypukne krátce po jeho smrti. Ovládl Flandry, ekonomicky významnou oblast pro Angličany a později i pro Francouze, vedl sebevědomou politiku na Blízkém východě a to všechno stálo tolik, že Francie málem zbankrotovala.

A v roce 1303 dosáhl rozhodného vítězství v diplomatickém boji proti papeži, kterému se podrobněji věnuji v jiném článku i v připravované knize.

Po smrti pokořeného Bonifáce VIII. si Filip pohlídal, aby se mu už nikdo nikdy nemíchal do církevní ani zahraniční politiky. Po zlomeném Katalánci chvíli vládl nevýrazný Benedikt XI., až se na papežský stolec dostal Gaskoněc Klement V., který po dohodě s Filipem přesídlil z Říma do Avignonu, aby odsud vykonával takovou politiku, jakou bude určovat francouzský král.

A to se mu hodilo, když jeho nákladná politika narazila na finanční dno a Filip se rozhodl, že nejlepší způsob, jak se zbavit dluhů, je prostě je nesplatit. Metoda tisku dalších peněz v národní, nebo dokonce nadnárodní bance ještě vynalezena nebyla, tehdy se měna kryla reálným zlatým kovem. Filip se tedy odhodlal k drastičtějšímu opatření než tvůrci dnešních státních dluhů. Rozhodl se své věřitele zlikvidovat.

Filipovi hrály do karet tři skutečnosti. Zaprvé, templářům dlužil v Evropě kdekdo, takže na jejich obranu se nikomu vystoupit nechtělo. Zadruhé, bankovnictví patřilo ke špinavým oborům podnikání, proto je veřejné mínění nemělo rádo. Zatřetí, jejich obrovské a rychle nabyté bohatství vyvolávalo nejen závist, ale taky údiv. Ten ještě živili tajnůstkářskou povahou, která ke křižáckým řádům tak nějak přirozeně patří. Když dáte tyto skutečnosti dohromady, pochopíte, proč byla celá Evropa tak snadno ochotná Filipovým obviněním uvěřit.

Templáři byli na Filipův příkaz obviněni z řady těžkých zločinů:

Dne 13. října 1307 zahájil Filip razii, při níž byli templáři po celé Francii zatýkáni. Pod nátlakem a mučením byla obvinění „přiznána“. Tlak na papeže Klementa V. se stupňoval, až 22. listopadu 1307 vydal bulu Pastoralis praeeminentiae, která rozšířila Filipovu akci na celou Evropu.

Proces byl zcela vykonstruován, jak se tak nejen ve středověku stávalo, jakmile kat začal s mučením, obvinění se sami ptali, k čemu se mají přiznat.

Osud templářů byl zpečetěn na koncilu ve Vienne v roce 1312. Papež Klement V. oficiálně zrušil řád templářů bulou Vox in excelso. Mnoho členů bylo uvězněno, část z nich popravena. Nejznámější obětí byl poslední velmistr Jacques de Molay, který 18. března 1314 skončil na hranici. Těsně před smrtí odvolal své přiznání, čímž vzbudil sympatie veřejnosti a zasel semínka legend o templářích jako obětech nespravedlnosti.

De Molay také vyzval Filipa na Boží soud. Filip zemřel o osm měsíců později na následky mrtvice v průběhu honu na medvěda. Stejnou smrtí zemřel třeba ještě Ludvík Bavor, který byl v papežské klatbě. Z toho lze vyvodit obecné ponaučení, když tě někdo z církve prokleje, nechoď lovit medvědy.

Legenda o templářích přežila jejich pád – a jejich příběh fascinuje i dobře prodává knihy a filmy dodnes. Vy už ale budete od této chvíle vědět, že v něm není pranic mystického. Prostě jen státní dluh, který se ve středověku řešil hranicí a mučením.

Současná společnost se trochu posunula, my už nikoho nemučíme ani neupalujeme. My se jen zadlužujeme dál a dál. Je to poněkud humánnější.