Článek
Na druhou stranu jsme se trochu báli vydat se na neprozkoumaná místa, a tak půda byla kouzelným portálem posouvající nás do jiných dimenzí. Ať tak či onak, hlasitě puštěné rádio byla jistota asi všude.
Ale jak se realita prarodičovských náručí změnila dnes? Babička už dneska není ta kouzelná stařenka sedící na štokrleti u kamen, kam přikládala polínka tak akorát pro uvaření knedlíků, pečení husy či zavařenou řepu. Dneska umí babičky a dědečci světové jazyky, chodí na lekce či kurzy univerzity třetího věku a vedou život, který jim (my) třicátníci můžeme až závidět.
Vyjet k babičce znamená pro dítě i dnes zásadní dobrodružství. Nevím, co to pro rodiče znamenalo dřív. Jako rodič si říkám, jestli své rodiče hlídáním nezatěžuji. Dneska mi ten jeden den v týdnu, který můžu na 100% zasvětit práci i chvilce pro sebe přijde jako Jiříkovo vidění.
Víte, dřív jsem věděla naprosto přesně, co budu ten den dělat, v kolik vstanu, na čem budu pracovat i co budu jíst. Najednou řeším to, jestli má dítě dostatek vizuálních, motorických a dalších vjemů a jestli z něj nebude magor se sociální fobií.
A najednou můžu být sama, ale s vědomím, že ten malý tvoreček je v té nejlepší společnosti. Lepší, než kterou mu občas nabízím já sama. Prarodiče ho milují a rozvíjí! Mamka mi přes WhatsApp sdílí fotky, jak můj brouček kráčí lesem s košíkem hledajíc houby, hrabe u králíků slámu svými hrabičkami.
A víte co? Je to k nezaplacení, jak mí rodiče dávají nejdůležitější bytosti na světě (mému dítěti) maximum svého drahocenného času a úsilí. A já jako matka (a jeho otec) se můžeme tentokrát věnovat své práci a nebo sobě samotným. Zítra tak můžeme být lepšími rodiči.
Babičky a dědečkové – díky.
