Článek
Kdo přijde, pozdraví, někteří si potom sednou na lavičku, někteří si zapálí cigaretu, jiní se nehnou od dítěte, aby s nic nestalo. Jsem pozorovatelem. Nesleduji, co má kdo na sobě, jestli někomu náhodou neteče nudle, pozoruji vztahy. Zvláštní, jak jsou děti chováním tolik jiné a jejich dospělí pečovatelé přitom tolik podobní.
Jedna holčička jde do všeho po hlavě, z lavičky ji pozoruje žena, asi maminka po očku sleduje dítě, telefon a usrkává teplý nápoj. Druhá holčička je trochu opatrnější, ale snaží se vyrovnat ostatním, vedle ní jde maminka, střeží každý její krok. „Nelez tam, spadneš… spadneš…no vidíš, já jsem ti to říkala,“ případ jak z blbého filmu. „No tak neřvi. Seš prostě trdlo, jsem ti to říkala. Vždyť se nic tak hroznýho nestalo. Tak přestaň, můžeš si za to sama. Přestaň, nebo ti dám důvod.“ Slyším dobře? Nikdo nic. Všichni pokračují v činnosti. Z tohohle mě fakt bolí u srdce. Možná jsem moc emotivní a možná mě rodiče málo třískali, a tak je mi líto dětí, co se jim nedostává pochopení.
Řekli bychom tahle slova svým kamarádům, cizím lidem, kolegům v práci a nebo někomu blízkému? Proč to říkáme pidilidem s výškou kolem metru, kteří jsou na nás existenčně závislí? Znamená to, že ty děti nemáme rádi, neuvědomujeme si sílu slov a nebo nám to k dětem přijde prostě v pořádku? Nesoudím, ptám se.
Většina dětí přijede na hřiště na kočárku a nebo na nějakém odrážedle. Často se potom stane, že hrající si dítě zaujme cizí dopravní prostředek a neváhá jej zkusit. Vše je v pořádku, než si toho všimne právoplatný majitel, kterému (logicky) přepne a jde získat svou věc – hlava nehlava. Jasně, kdyby mi na parkovišti někdo sednul do auta a nebo vzal ze stojanu kolo a jal se na něm jet, taky bych to řešila. Ruku na srdce, asi ne úplně s ledovým klidem. Proč se ale děti mají „dělit“?! Ta věc je jejich, oni jí milují, potřebují ji, nikdo přece nemá právo si jí vzít a odjet. Ptám se proč!
V tomto případě čekám vysvětlování lupiči ve smyslu, že věc není jeho. Stejně tak bych předpokládala vysvětlování okradenému, že mu lupič jeho věc jistě nechtěl vzít a že mu ji vrátí. Co se stalo místo toho? Okradený chudák dostal fyzickou nálož, protože se „přece musí naučit dělit“.
Jsem opařená a nechápu. Asi sem zase pár dní nepůjdu. Nesnáším fyzické tresty, ale neumím to směrem k dospělým komunikovat. Co je asi normou doma, když je na veřejnosti v pořádku „dát na zadek“?
Jak to vidíte vy? A ne naše společnost není plná silných a šťastných jedinců, kteří si tu facku v dětství zasloužili. Nikdo si nezaslouží hrubé zacházení.
