Článek
Existovaly doby, kdy se lidé obraceli k vykladačům, léčitelům a „čarodějkám“ proto, že byli nešťastní, zranění nebo ztracení.
Ne proto, aby jim někdo řekl, co přesně mají dělat, ale proto, aby jim někdo pomohl unést to, co prožívají.
Magie, rituály, výklady i lektvary tu byly vždy. Stejně jako lidská bolest, strach z opuštění, nešťastná láska, nejistota před budoucností. V pohádkách, v historii, v mýtech.
A také tresty pro ty, kteří byli náhle nepohodlní – upálení, vyhnání, vyloučení ze společnosti. To se ostatně v jemnější podobě děje dodnes. I v rodinách.
Duchovno jako zboží
Dnes žijeme v době, kdy se duchovno změnilo v rychlou spotřebu.
Zaplatíš.
Dostaneš odpověď.
Někdo jiný za tebe „ví“.
„Vezmeš si ho.“
„Neber tu práci.“
„Čeká tě zrada.“
„Kup si auto.“
„Budeš šťastná.“
Jenže… kde v tom všem zůstáváš ty?
Neříkám, že lidé s darem neexistují. Existují.
Jenže ti opravdoví většinou:
- neslibují jistoty
- nedávají návody na život
- neříkají, co musíš
- a často nejsou vidět tam, kde lidé lační po rychlých odpovědích
Dotek není jen rukou
Nikdy jsem neměla ráda, když se mě někdo dotýkal bez mého souhlasu.
Nemyslím tím nic dramatického – spíš lehké obejmutí, plácnutí, přiblížení se příliš blízko k mému středu.
Dlouho jsem to neuměla pojmenovat a často jsem si říkala, že je chyba ve mně.
A dnes už vím, že dotek není jen fyzický.
Člověka se můžeš dotknout:
- slovem
- pohledem
- větou, která se mu usadí v hlavě
- proroctvím, které začne žít jeho život místo něj
A právě slova bývají někdy horší než fyzický dotek.
Protože modřinu zahojíš.
Ale větu typu „nedokážeš to“, „něco se ti stane“, „tohle ne“ – tu si člověk může nést celý život.
Ochrana není uzavření
Ano, mluví se o aurách, energetických tělech, ochraně.
Ale ta nejdůležitější ochrana není ezoterická.
Je to schopnost:
- zastavit se
- ztišit
- vrátit se k sobě
A nedat druhým moc nad svým životem.
Vlastní pracovna
Před více než třiceti lety jsem se v Brně učila techniku, kterou dodnes považuji za jednu z nejčistších. Nebyla o předpovědích ani o cizích odpovědích. Byla o ztišení mysli. O vstupu do klidného, uvolněného stavu – hladiny alfa – ve kterém člověk zůstává při vědomí, ale přestává být tlačen strachem, očekáváním a hlukem zvenčí. V tom prostoru se nepracuje s cizími výklady, ale s vlastními myšlenkami, obrazy a intuicí. Nehledá se odpověď „co se stane“, ale naslouchá se tomu, co už v nás je.
A jak na to?
V klidu, se zavřenýma očima, přes barvy:
červená – oranžová – žlutá – zelená – modrá – tmavě modrá – fialová.
Počítání. Zpomalování.
A pak vstup do vlastní pracovny.
Místo, které si vytvoříš sám/sama.
Nábytek, světlo, prostor.
A do té pracovny si můžeš „pozvat“ kohokoli – živého, mrtvého, skutečného i symbolického.
Promluvit si. Rozloučit se. Předat. Přijmout.
Bez cizí autority.
Bez výkladu zvenčí.
Bez placení za odpovědi.
Největší pravda je tichá
Tenhle text není varováním.
Je upozorněním.
Že když se potácíme v problémech, často hledáme rychlé řešení.
A místo toho, abychom se naučili být chvíli v tichu, předáváme svou starost někomu jinému.
Jenže největší pravda o našem životě:
- není hlasitá
- není okázalá
- a většinou nepřijde zvenčí
Přijde ve chvíli, kdy se odvážíme být sami se sebou.
A možná proto mám dnes alergii na duchovní fast food.
Protože nechci, aby mi někdo říkal, kým budu.
A nechci, aby někdo cizí žil můj život místo mě.
