Článek
Poslouchala jsem rozhovor s Pavlem Moricem. Mluvil o svém otci – o tom, jak se ho snažil přimět ke změně životního stylu. Co má jíst, jak má žít, jaké vitamíny brát, čeho se vzdát. Mluvil o tom, že mu chtěl pomoci. A že otec jeho rady neposlouchá. Vitamíny nebere, panáčka si neodřekne.
A světe div se – žije a je zdráv.
A mně se při tom stáhl žaludek.
Ne proto, že by péče o zdraví blízkých byla špatná.
Ale proto, že jsem v tom slyšela něco hlubšího a nebezpečnějšího: převrácenou hierarchii.
Dítě, které se staví nad rodiče.
Dítě, které ví lépe.
Dítě, které „radí“, tlačí, hodnotí, opravuje.
Tohle není pomoc.
Tohle je narušení přirozeného řádu.
Existuje zásadní rozdíl mezi láskou a nátlakem.
Mezi nabídkou a vnucováním.
Mezi respektem a převzetím moci.
V systemických konstelacích se říká jasně:
Rodič je vždy výš než dítě.
Ne proto, že by byl bezchybný, silnější nebo chytřejší.
Ale proto, že dal život.
Dítě může růst.
Může být úspěšnější, vzdělanější, bohatší, zdravější.
Může a má jít dál než jeho rodiče.
Ale nikdy nemá právo stoupnout si nad ně.
Nikdy nemá právo je převychovávat.
Nikdy nemá právo z nich dělat projekt.
To, co se dnes často vydává za péči, je ve skutečnosti kontrola.
To, co se nazývá vědomím, je někdy jen nadřazenost.
Vidím to dnes všude kolem sebe.
Děti, které rodičům říkají, jak mají žít.
Jak mají jíst.
Jak mají myslet.
Jak mají „pracovat na sobě“.
A rodiče, kteří se začnou omlouvat za to, že jsou staří.
Unavení.
Nedokonalí.
Jako by ztratili právo na vlastní život.
Ve východních kulturách by si něco takového dítě vůči rodiči nikdy nedovolilo.
Ne proto, že by tam nebyla svoboda.
Ale proto, že tam stále existuje úcta k řádu.
U nás se z úcty stala slabost.
Z hranic kontrola.
Z rodičů viníci.
A mně to vadí.
Rodič má právo žít svůj život.
Má právo dělat chyby.
Má právo nebýt „vědomý“.
Má právo nebýt projektem svého dítěte.
Dítě má právo jít dál.
Ale ne nahoru přes rodiče.
