Článek
„Podívejte se na dítě na Štědrý den dopoledne,“ říkal zhruba v tom smyslu dětský psycholog Milan Studnička.
Dítě čeká na dárky.
Těší se.
Nemůže se dočkat večera.
A pak přišlo přirovnání k člověku čekajícímu na drogu.
Tam jsem se zarazila.
Feťák? Řekl fakt o dítěti, že čeká na svoji dávku? Protože se devítileté dítě nemůže dočkat dárků?
Promiňte, ale ne.
Ano, děti můžeme zahrnout tolika věcmi, že jim z nich přestane být dobře. Ano, můžeme si jejich přízeň kupovat. Ano, můžeme z nich vychovat lidi, kteří bez okamžité odměny nevydrží ani deset minut.
Ale radost dítěte před Vánoci ještě není diagnóza feťák.
A už vůbec bych z ní nedělala další důkaz toho, jak rodiče všechno kazí.
Protože rodičovství se dnes někdy popisuje, jako by člověk měl od rána do večera disponovat nervovou soustavou tibetského mnicha.
Dítě nechalo aktovku v chodbě?
Nerozčilovat se.
Nevyklidilo myčku po pátém připomenutí?
Hlavně klid.
Odsekává?
Napojme se na jeho emoci.
A rodič?
Ten zřejmě emoce nemá.
Myčka někdy není myčka
Někdy je nevyklizená myčka jen poslední věc v deset večer.
Před ní bylo zaměstnání.
Nákup.
Účet za elektřinu.
Telefonát ze školy.
Rozvod.
Druhý rodič, který dítěti říká něco úplně jiného.
Peníze.
Prádlo.
Pes.
Večeře.
A potom přijdete do kuchyně a myčka, o kterou jste třikrát požádali, je pořád plná.
A ano.
Někdy zařvete.
Ne proto, že milujete porcelán víc než svoje dítě.
Ale protože už prostě nemáte kde vzít další klid.
Tohle se od mikrofonu vysvětluje podstatně snadněji než v kuchyni ve čtvrt na jedenáct večer.
Pak jsem si pustila dvaaosmdesátiletého neurologa
Profesor Pavel Kalvach mluvil o něčem úplně jiném.
O tom, že člověk potřebuje překážky.
Potřebuje obstát.
Něco vydržet.
Něco si obhájit.
Něco nezvládnout a zkusit to znovu.
A mně najednou došlo, co mi na části současné výchovy vadí.
Odklízíme dětem z cesty kameny a potom se divíme, že po nich neumějí chodit.
Přitom výzkum vůbec neříká, že nejlepší výchova je tvrdá a chladná. Právě naopak.
Dlouhodobé studie a metaanalýzy nejlépe hodnotí výchovu, která spojuje vřelost, jasná pravidla, rozumnou kontrolu a postupně rostoucí samostatnost dítěte. Ne diktaturu. Ale ani bezbřehé „dělej si, co chceš“.
Takže možná problém není v tom, že jsme k dětem příliš laskaví.
Možná jsme si jen začali plést laskavost s odstraňováním následků.
Já tu chybu udělala
A můžu to napsat zcela bez teorie.
Já svým dětem pomáhala příliš.
Dělala jsem věci za ně.
Zařizovala.
Zachraňovala.
Usnadňovala.
Myslela jsem si, že jsem hodná matka.
Dnes vím, že jsem jim vzala příležitost zjistit, že si poradí samy.
Proto mě už vůbec nedojímá představa rodiče, který běží řešit každou nepříjemnost svého dospívajícího nebo dospělého dítěte.
Dokonce existují případy, kdy rodiče kontaktují potenciální zaměstnavatele svých dospělých dětí nebo se účastní pracovních pohovorů. Personalisté dnes popisují zásahy rodičů i do náboru a pracovního života mladých dospělých.
A tam už si říkám:
Kdy přesně má ten člověk začít žít svůj vlastní život?
Ve svém ateliéru jsem přísná
Učím děti kreslit a malovat.
Pomůžu jim.
Ukážu jim postup.
Opravím je.
Pochválím je, když něco zvládnou.
Ale pracovat musejí ony.
Jedna maminka mi řekla:
„Ale vy je musíte motivovat.“
Ne.
Nemusím. Nemotivuji.
Pokud dítě nechce kreslit, nemusí.
Může hrát tenis, tančit, programovat nebo celé odpoledne stavět Lego.
Ale pokud přijde ke mně do výtvarného ateliéru, kde se učí kreslit a malovat, potom se tam kreslí a maluje.
Nejsem tam od toho, abych dítě přesvědčovala, že má chtít něco, co nechce.
A pokud opakovaně pracovat nechce, řeknu rodičům, že tahle škola pro něj pravděpodobně není. Rozloučíme se.
To není trest.
To je realita.
Nechci návrat k řemenu, ale k výtvarnému řemeslu.
Aby bylo jasno.
Nechci návrat do doby, kdy se děti bály přijít domů s trojkou.
Nechci ponižování.
Nechci bití.
Nechci otce, před kterým celá rodina ztichne, když strčí klíč do dveří.
Ale stejně tak nechci dítě vychovávat v laboratorních podmínkách, kde se svět celý den přizpůsobuje jeho momentálnímu pocitu.
Protože pak přijde škola.
Práce.
Partner.
Nemoc.
Nedostatek peněz.
Ztráta.
Odmítnutí.
A nikdo z nich se nebude ptát, zda je dítě připravené prožít frustraci.
Mimochodem: opravdu hloupneme?
Profesor Kalvach v rozhovoru mluvil i o poklesu inteligence novějších generací.
Tady bych byla opatrná s jednoduchým závěrem, že „nejchytřejší byli lidé narození kolem roku 1970“.
Ale něco zajímavého skutečně existuje.
Známá norská studie sledovala několik desetiletí výsledků kognitivních testů a zjistila, že dlouhodobý růst IQ skóre se u pozdějších ročníků obrátil. Autoři navíc ukázali, že změnu dokážou vysvětlit rozdíly uvnitř rodin, což ukazuje spíš na vlivy prostředí než genetickou změnu populace.
Nevíme tedy jednoduše, že „mladí jsou hloupější“.
Ale otázka podle mě stojí za položení:
Co dělá s člověkem prostředí, ve kterém musí stále méně věcí překonávat sám?
Možná vůbec nic.
A možná hodně.
Dítě nepotřebuje nepřítele. Potřebuje hranici.
Takže ne.
Nechci děti lámat.
Chci je milovat.
Chci se s nimi smát.
Chci je obejmout.
Ale také chci být schopná říct:
Ne.
Udělej to.
Teď se ti nechce, ale patří to k životu.
Tohle sis způsobil, tak to pojď napravit.
A hlavně:
Já ti pomůžu. Ale neudělám to za tebe.
Protože cílem výchovy podle mě není vyrobit dítě, které nikdy nepláče.
Ani dítě, na které nikdy nikdo nezvýšil hlas.
Cílem je postupně vychovat člověka, který jednou dokáže stát bez nás.
A když spadne na čumák — protože jednou spadne každý — nebude sedět na zemi a čekat, až mu máma zavolá personalistovi.
Zvedne se.
P. S.: Pořád padám a pořád se zvedám. A začíná mě to dokonce bavit.
