Článek
V posledních dnech se veřejným prostorem nese jedno jméno.
Jméno člověka, který zemřel.
Člověka, který byl pro některé denně v jejich uších.
Pro mnohé blízký, známý, lidský.
Je pět dní od chvíle, kdy jsme se s ním oficiálně rozloučili.
A právě těch pět dní stačilo některým lidem k tomu, aby psali v komentářích:
„Už dost.“
„Je toho moc.“
„Chceme změnu.“
Někdo potřebuje smutek rychle uzavřít.
Někdo ho potřebuje prožít pomalu.
Někdo – jako já – si pouští záznamy znovu a znovu, protože ten hlas, humor a lidskost ještě nechce pustit.
Někdo už chce jít dál.
A to je v pořádku.
Každý z nás má jiný rytmus.
Jinou hloubku.
Jiný způsob, jak se loučí.
Problém totiž nezačíná u smutku.
Začíná jinde.
Svoboda volby
Žijeme ve světě, kde máme neustále na výběr.
Vybereme si, co budeme snídat.
Kam pojedeme na dovolenou.
S kým budeme žít.
Koho budeme poslouchat.
Jakou stanici si naladíme.
Jaký program vypneme.
Můžeme si vybrat, jestli budeme sledovat zprávy, film, rádio – nebo ticho.
Můžeme si vybrat, jestli zůstaneme, nebo odejdeme.
Nikdo nikoho nenutí číst články, které ho bolí nebo dráždí.
Nikdo nikoho nenutí poslouchat hlas, který už slyšet nechce.
Nikdo nikoho nenutí zůstávat.
A právě tady se láme podstata celé debaty.
Nejde o obsah.
Jde o odpovědnost.
Pokud si zvolím něco, co mi nevyhovuje, mám dvě možnosti:
– změnit volbu
– nebo změnit postoj
Ale svádět vlastní nepohodlí na svět kolem sebe není názor.
Je to rezignace na odpovědnost.
Nebo potřeba zraňovat, zviditelňovat se, tvářit se chytře.
Není problém, že někdo smutní krátce.
Není problém, že někdo smutní dlouho.
Není problém, že někdo už chce nového moderátora.
A není problém, že někdo ještě nechce pustit hlas toho starého.
Problém nastává ve chvíli, kdy si svobodně zvolíme něco, co nechceme,
a pak se zlobíme, že to existuje.
Instantní doba, instantní emoce
Žijeme v době, kdy se všechno zrychluje.
I smutek.
Pět dní.
Hotovo.
Odškrtnuto.
Jdeme dál.
Jenže lidská zkušenost není aplikace, kterou lze zavřít jedním klikem.
A už vůbec není povinností ostatních přizpůsobit se tempu těch, kteří chtějí mít „vyřešeno“.
Každý máme právo na svůj způsob loučení.
Ale také povinnost nebrat ho ostatním.
Závěrem
Svoboda volby je dar.
Ale nese s sebou i odpovědnost.
Za to, co posloucháme.
Za to, co čteme.
Za to, co si pouštíme do života.
A pokud něco nechceme, máme tu nejjednodušší a nejmocnější možnost:
zvolit si jinak.
To není slabost.
To je dospělost.
Slabost je psát komentáře, které nenesou konstruktivní kritiku,
ale jen nálož zloby a frustrace z vlastního života.
Dodatek
K napsání tohoto textu mě nepřivedly jen ty ostré a někdy velmi nepříjemné komentáře.
Přivedla mě k němu i moje dcera.
Jednou mi – už je to pár let – řekla větu, která se mi tehdy nelíbila, ale dnes ji slyším jinak:
„Ty asi nemáš moc na práci, když tolik komentuješ.“
A došlo mi, že možná měla pravdu.
Že někdy dáváme svůj čas tam, kde nám ho to spíš bere, než dává.
Začala jsem si všímat, jak často čtu komentáře dřív než samotné články.
Jak mě to vlastně baví.
Jak je to snadná, rychlá zábava.
Okamžitý názor. Okamžitá reakce. Okamžité ulevení.
A zároveň jsem si začala klást otázku, proč to ten druhý vlastně napsal.
V jakém byl rozpoložení.
Co ho k tomu vedlo. Co to je za člověka. Co ho baví, koho má rád. Čím se živí.
Co se v té situaci opravdu stalo – a co už je jen naše projekce.
Postupně jsem si uvědomila, že mi víc dává psát texty než komentáře.
Psát úvahy místo rychlých soudů.
Zpomalit.
Srovnávat si myšlenky.
Priority.
Sama sebe.
A možná i to je jedna z podob svobody volby:
vybrat si, kam dám svou pozornost, energii a hlas.
