Článek
Některé děti se narodí plánovaně.
Jiné přijdou nečekaně.
Některé jsou vymodlené.
Jiné se narodí do prostoru, který na ně ještě není připravený.
Ale všechny přijdou stejně.
Jako bytosti. Ne jako projekty. Ne jako plány. Ne jako zkouška rodičovství.
A ani nepřicházejí jako nástroj pomsty v neshodách mezi dospělými.
A přesto se často díváme jinam než na ně.
Strach jako filtr pohledu
Mnoho rodičů se bojí.
Ne nahlas. Ne vědomě.
Ale hluboko.
Bojí se, aby dítě nebylo nemocné.
Aby nebylo slabé.
Aby nebylo jiné.
Aby neopakovalo jejich chyby.
Aby nebylo zranitelné ve světě, který sami považují za nebezpečný.
Aby je neopustilo.
A tak se na dítě dívají skrze strach.
Nevidí ho takové, jaké je.
Vidí to, čeho se bojí.
Dítě strach nepotřebuje. Strach přebírá.
Dítě neumí oddělit své emoce od emocí dospělého.
Neumí si říct: „Tohle není moje.“
Neumí si chránit hranice.
Dítě cítí.
Cítí napětí v těle rodiče.
Cítí zrychlený dech.
Cítí úzkost schovanou za péči.
Cítí strach převlečený za kontrolu.
A ten strach si bere za svůj.
Pes na vodítku a dítě v náručí
Říká se, že pes je takový, jaký je jeho pán.
Ne proto, že by ho někdo špatně vychoval.
Ale proto, že pes nese stres ruky, která drží vodítko.
U dítěte je to stejné.
Veškerý strach, který držíme v sobě, se přenáší.
Ne slovy.
Ale tělem.
A dítě ho nese – protože miluje.
Kdy rodič dítě nevidí
Rodič dítě nevidí ve chvíli, kdy:
- se dívá víc na své obavy než na jeho potřeby
- zaměňuje péči za kontrolu
- zaměňuje lásku za neustálý dohled
- neumí být klidný bez toho, aby něco „řešil“
V takové chvíli dítě necítí bezpečí.
Cítí napětí.
Odloučení není opuštění
Dítě nepotřebuje s rodičem splývat.
Potřebuje cítit, že může být samo – a přesto v bezpečí.
Potřebuje prostor, kde se jeho nervový systém může uklidnit.
Kde není zahlcen emocemi dospělého.
Kde není nositelem cizího strachu.
Blízkost je důležitá.
Ale stejně důležitá je hranice.
A teď pravda, kterou se bojíme říct
Mnoho rodičů se bojí celý život.
A myslí si, že je to normální.
Že je to součást lásky.
Není.
Strach není láska.
Strach je signál, že jsme dlouho byli sami.
Já jsem se bála
Psát tenhle text je pro mě těžké.
Protože jsem se bála celý život.
Bála jsem se světa.
Bála jsem se, že něco nezvládnu.
Bála jsem se, že ublížím.
Bála jsem se, že selžu.
A až teď se učím přestávat se bát.
Nevím, jestli už se opravdu nebojím.
Možná se jen učím se strachem nebýt sama.
Ale vím jedno:
strach není něco, co bych chtěla předat dál.
Kdy rodič opravdu vidí své dítě
Rodič vidí své dítě tehdy, když:
- se uklidní dřív, než začne jednat
- dovolí dítěti být samo sebou
- nepřenáší na něj své zranění
- přijme, že dítě není pokračování jeho příběhu
A hlavně tehdy, když se přestane ptát:
„Co když…?“
A začne se ptát:
„Kdo tady přede mnou opravdu je?“
Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče.
Potřebuje rodiče, který se nebojí být tichý.
Protože klid se nedá naučit.
Klid se přenáší.
A strach taky.
