Článek
V posledních dnech zaznívají silná slova.
„Buran.“
„Nevyzrálost.“
„Sociopatie.“
Tentokrát nepřicházejí z politické arény, ale z úst psychologa.
A právě to ve mně otevírá otázku.
Ne o Petrovi Macinkovi.
Ale o nás.
Dlouhodobě se zajímám o psychologii a práci s lidským vnitřním světem.
A jedna věc se v různých podobách stále vrací:
to, co nás na druhých silně dráždí, často není jen o nich.
Je to o nás.
O tom, co v sobě neumíme přijmout.
O tom, co nás ohrožuje.
O tom, kde máme vlastní hranice.
A čím silnější reakce, tím větší dotyk.
Když psycholog hodnotí politika na dálku – bez osobního kontaktu, bez možnosti skutečné práce s člověkem –
není to už spíš komentář než odborné posouzení?
A není i takový komentář do určité míry odrazem vlastního nastavení?
Možná Petr Macinka není problém.
Možná je spouštěč.
Spouští v lidech:
- obdiv,
- odpor,
- potřebu se vymezit,
- potřebu někoho shodit nebo naopak bránit.
A právě v těch reakcích se ukazuje víc než v jeho slovech.
Psychologie zároveň ví, že lidé mají přirozenou potřebu patřit.
Patřit ke skupině, která sdílí jejich pohled na svět.
A někdy se tato sounáležitost vytváří právě tím, že se vymezíme proti někomu jinému.
Že ho označíme, zjednodušíme, zařadíme.
To není selhání jednotlivce.
To je lidský mechanismus.
Proto se možná neptáme správně.
Nejde jen o to, jestli je někdo „buran“, „provokatér“ nebo „stratég“.
To jsou nálepky.
Skutečná otázka zní:
Co v nás jeho vystupování spouští – a proč právě tohle?
A možná ještě jedna věc.
Když mluví psycholog o druhém člověku,
mluví opravdu jen o něm…
nebo do určité míry i o tom, jak svět vidí on sám?
Možná totiž nejde o to, kdo má pravdu.
Možná jde o to, že každý z nás reaguje z místa, kde se ho to osobně dotýká.
A někdy i odborník.
Možná totiž nejde o to, koho hodnotíme – ale z jakého místa v sobě to děláme.
Není to někdy i zrcadlo, pane Beere?
