Článek
Posledních několik let na sobě intenzivně pracuji. A čím déle to dělám, tím víc zjišťuji jednu zvláštní věc. Ne že bych byla pořád na začátku. Ale že práce na sobě nikdy nekončí. Vždycky přijde situace, která mi ukáže další vrstvu mě samotné.
Tentokrát mě k zamyšlení přivedla kauza kolem Otty Klempíře a Čestmíra Strakatého.
Ne proto, že bych chtěla soudit jednoho nebo druhého.
Ale proto, že mě přivedla k otázce, která je podle mě mnohem důležitější.
Proč měříme druhým jiným metrem, než měříme sami sobě?
Dnes jako by existovaly dva světy. Dva tábory. Mezi nimi neleží řeka, přes kterou by si lidé mohli podat ruku nebo si alespoň zamávat. Leží tam hluboký příkop plný bahna. Každá strana do něj přihazuje další lopaty nenávisti, pohrdání a přesvědčení, že právě ona vlastní jedinou pravdu.
Přestali jsme se ptát.
Začali jsme soudit.
Stačí fotografie. Jedno video. Jedno setkání. Jeden názor. A člověk je okamžitě zařazen. Už není potřeba poslouchat, co říká. Stačí vědět, na které straně příkopu stojí.
Neznám osobně ani Otu Klempíře, ani Čestmíra Strakatého.
Neznám jejich soukromí.
Neznám jejich motivace.
A nechci je soudit.
Ale zaujalo mě něco jiného.
Čestmír Strakatý sám veřejně mluvil o tom, že ho vlna kritiky po zveřejnění fotografie psychicky velmi zasáhla. Mluvil o tom otevřeně a lidsky. A já si myslím, že udělal dobře. Psychické zdraví není ostuda.
Jenže právě tady se ve mně zrodila otázka.
Jestli jediná fotografie a několik dní veřejného odsouzení dokáže otřást i úspěšným člověkem dnešní doby, proč jsme si tak jistí, že jednadvacetiletý mladík před čtyřiceti lety měl obstát pod tlakem totalitního režimu bez jediného zaváhání?
Neobhajuji spolupráci s StB.
Neříkám, že se na minulost má zapomenout.
Ptám se jen, proč používáme jiný metr.
Dnešní člověk může otevřeně říct, že se psychicky zhroutil pod tlakem veřejnosti, a většina z nás mu přeje pomoc, terapii a pochopení.
A je to správně.
Ale když přijde řeč na mladého člověka, který žil v době, kdy proti němu nestála jen kritika na internetu, ale celý represivní aparát státu, najednou jako by žádné pochopení neexistovalo.
Opravdu jsme si tak jistí, že bychom obstáli lépe?
Já ne.
A právě proto si netroufám soudit.
Měla jsem „štěstí“.
Vyrůstala jsem v socialismu, ale neprožila jsem žádné dramatické pronásledování. Rodiče mě chránili. Matka pocházela se statku, který jim byl odebrán, otec vystoupil z KSČ v roce 1968. Pamatuji si spíš jednu dětskou bolest.
Chtěla jsem být pionýrkou.
Chtěla jsem nosit červený šátek.
Chtěla jsem jezdit na výlety.
Chtěla jsem být součástí kolektivu.
Rodiče mi to nedovolili.
Tehdy jsem tomu nerozuměla. Byla jsem jen dítě. A nechtěla jsem stát vzadu a být neviditelná.
Dnes tomu rozumím jinak.
A právě proto jsem opatrná na jednoduché soudy.
Lidské příběhy jsou vždycky složitější, než se vejdou do titulku, statusu nebo fotografie na sociálních sítích.
Mám pocit, že jsme se naučili mluvit o toleranci.
Ale zapomněli jsme ji žít.
Tolerance přece neznamená souhlasit se vším.
Znamená připustit, že člověk vedle mě může mít jinou zkušenost, jinou minulost nebo jiný názor, a přesto nepřestává být člověkem.
Práce na sobě pro mě neznamená naučit se lépe soudit druhé.
Znamená naučit se být pokornější ve vlastních soudech.
Čím déle na sobě pracuji, tím méně si troufám říkat, co bych udělala já na místě někoho jiného.
A možná právě tam začíná skutečná spravedlnost.
Ne ve chvíli, kdy ukážeme prstem.
Ale ve chvíli, kdy se zeptáme sami sebe:
Měřím druhým stejným metrem, jakým bych chtěla, aby jednou někdo měřil mně?
Možná právě tahle otázka dnes chybí nejvíc.
Protože společnost se nerozdělí ve chvíli, kdy mají lidé odlišné názory.
Rozdělí se ve chvíli, kdy přestanou být ochotni vidět člověka i na druhé straně příkopu.
A toho se bojím mnohem víc než jakýchkoli voleb.
