Článek
Chtěla jsem kámen, který by mi pomohl s disciplínou a úklidem. Domů jsem si nakonec přinesla Mistra, který zatím mnoho práce neodvedl. Zato mě pokaždé upřímně rozesměje.
Než jsem odjela z města domů, napadlo mě, že bych si mohla koupit nějaký větší kámen.
Nejsem právě v období, kdy bych měla chuť utrácet za všechny služby, které člověku zpříjemňují život. Třeba za paní na úklid. A protože můj byt už nějakou dobu zoufale volá po disciplíně, rozhodla jsem se, že si místo uklízečky pořídím alespoň kámen, který mě bude k pořádku motivovat.
Představa byla jednoduchá. Položím ho doma na viditelné místo, podívám se na něj a řeknu si:
„Tak šup, šup. Jdeme uklízet.“
Vešla jsem tedy do obchodu s minerály, který znám už dlouhá léta, a požádala paní, zda by mi doporučila nějaký kámen právě na disciplínu.
Chvíli přemýšlela. Něco mi ukázala, ale úplně mě to neoslovilo. Nakonec jsme se shodly, že nejlepší bude, když si vyberu intuitivně sama.
A tak jsem se vydala mezi kameny.
Intuice za osmnáct tisíc
Jeden křišťál mě přitáhl okamžitě. Byl veliký, nádherný a přesně takový, jaký bych si představovala doma na stole.
Pak jsem se podívala na cenu.
Stál osmnáct tisíc korun.
Moje intuice se v tu chvíli projevila jako mimořádně rozumná žena a kámen jsem opatrně vrátila na místo.
Nakonec jsem objevila menší křišťál. Přibližně dvacet centimetrů vysoký, krásně průzračný, s prasklinkami a světlem ukrytým uvnitř. Stál tři tisíce, což už byla částka, kterou jsem byla ochotná za budoucí disciplínu zaplatit.
Odnesla jsem ho k pultu.
A právě tam to celé začalo.
„Mistře, děkuji vám“
Paní vzala křišťál do rukou, aby mi ho zabalila. Než to však udělala, postavila si ho před sebe, chvíli se na něj láskyplně dívala a lehce se uklonila.
Potom slavnostně pronesla:
„Mistře, děkuji vám za všechno, co jste nám za dobu svého pobytu přinesl.“
Pokračovala ještě dál, ale já už jsem to nevydržela.
Začala jsem se smát.
Ne zle. Ani posměšně. Vím, že ta žena kamenům rozumí, pracuje s nimi desítky let a má k nim svůj hluboký vztah. Jen mě celá situace naprosto odzbrojila.
Podívala jsem se na křišťál a řekla:
„Tak mi toho Mistra dejte. Teď půjde ke mně domů a bude pěkně makat.“
Smála jsem se jako blázen.
Při odchodu jsem ještě oznámila, že Mistr se s nimi loučí a odchází pracovat jinam.
A byla jsem nečekaně šťastná.
Mistr zatím mnoho neuklidil
Přinesla jsem Mistra domů a postavila ho na stůl.
Bylo mi doporučeno, abych si ho občas vzala s sebou, a tak teď Mistr chodí se mnou do lesa. Doprovází mě při práci, hlídá mého psa Ziggyho a někdy odpočívá společně s námi v posteli.
S úklidem zatím příliš nepohnul.
A já, upřímně řečeno, také ne.
Původně jsem si přitom myslela, že mi bude připomínat disciplínu. Že se na něj podívám a okamžitě začnu skládat prádlo, mýt nádobí a vracet věci na jejich místa.
Místo toho se na něj podívám a začnu se smát.
„Mistře, děkuji vám,“ říkám mu.
A možná pracuje úplně jinak, než jsem plánovala.
Možná je tohle ono
Nikdy jsem neměla ráda věty o tom, že máme pracovat se svým vnitřním dítětem.
Nevěděla jsem, co si pod tím mám představit. Dítě přece vyrostlo. Je pryč. Já jsem dospělá žena, která musí řešit domácnost, zdraví, práci, rodinu a všechny ty obyčejné i neobyčejné starosti života.
Jenže s Mistrem se ve mně něco otevřelo.
Najednou jsem se smála úplně bez zábran. Ne proto, abych pobavila ostatní. Ne proto, abych vypadala vesele. Smích nepřicházel pouze zvenku. Byl i uvnitř.
Možná právě tomu někdo říká vnitřní dítě.
Možná je to jen moje povaha, moje nátura nebo moje DNA.
A možná vůbec nepotřebuji vědět, jak se to jmenuje.
Stačí mi, že jsem to znovu ucítila.
Tu lehkost. Hravost. Schopnost udělat si ze života malý soukromý příběh a opravdu mu na chvíli věřit.
Ne proto, že bych nevěděla, jak svět funguje. Samozřejmě vím, že obchod s kameny je také obchod. Vím, že křišťál za mě kuchyň neuklidí a že disciplína nevzniká uvnitř minerálu.
Ale také vím, že věci nemusí být doslovně kouzelné, aby nám kouzlo přinesly.
Naše rodina se rozšířila
Naše domácnost se tedy rozšířila o Mistra.
Je průzračný, těžký, krásný a zatím trochu líný. V tom si možná budeme rozumět.
Kdykoli ho ale spatřím, vybaví se mi paní, která se mu s vážnou tváří ukláněla. Vzpomenu si, jak jsem si ho nesla domů, jak jsem se smála a jak mi v tu chvíli bylo dobře.
A možná je tohle jeho skutečná práce.
Neudržuje pořádek na stole.
Připomíná mi, že pod všemi povinnostmi, obavami a nedokončenými úkoly jsem pořád člověk, který se umí radovat jako dítě.
Člověk, který dokáže převrátit obyčejnou situaci v příběh.
A který se dokáže smát nejen nahlas, pro ostatní, ale také tiše uvnitř sebe.
To je pro mě možná víc než dokonale uklizený byt.
Takže, Mistře, děkuji vám.
A s tou kuchyní bychom se přece jen mohli začít trochu snažit.
