Článek
Minulý týden jsem byla na rozloučení s kamarádkou.
Ne v obřadní síni. Ne mezi umělými květinami a těžkými závěsy. Sešli jsme se venku, na místě, které měla ráda. Na kopci, odkud byl výhled do krajiny. Byla tam rodina, přátelé a lidé, kteří ji měli skutečně rádi.
Kdo chtěl, mohl promluvit. Kdo chtěl, mohl mlčet.
Vzpomínalo se.
Plakalo se.
Smálo se.
A já jsem si uvědomila, že takhle nějak by si člověk přál, aby si na něj jednou vzpomínali.
Ne podle toho, kolik vydělal peněz.
Ne podle počtu diplomů.
Ne podle toho, kolik lidí znal.
Ale podle toho, jaký byl.
Moje kamarádka nebyla slavná. Neměla obrazy ve světových galeriích ani rozhovory v televizi. Byla však mimořádně šikovná a tvořivá. Jenže svůj talent nevěnovala světu. Věnovala ho své rodině.
A když jsem se dívala na její děti, partnera a blízké, napadlo mě, že možná vytvořila to největší dílo svého života právě tam.
Doma.
Vztahy.
Rodinu.
A najednou mi došlo, že některé rodiny jsou krásnější než obrazy a vzácnější než sochy. Jen se nevystavují v galeriích.
Možná by měly.
Protože právě ony ukazují, co se člověku v životě opravdu povedlo.
Cestou domů jsem si vzpomněla na své dětství.
Jezdila jsem na kole do školy a jednou týdně jsem míjela kostel, ze kterého vycházel pohřební průvod. Lidé byli v černém. Plakali. Hrála smutná hudba.
Bála jsem se.
Strašně moc.
Šlapala jsem do pedálů a snažila se být co nejrychleji pryč.
Smrt mě děsila.
Děsily mě pohřby.
Děsilo mě všechno, co s nimi souviselo.
A když jsem pak slyšela starší lidi, jak po návratu z pohřbu říkají:
„Měla to hezký.“ „Měl to hezký.“
Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. A vždy mě to rozesmálo.
Jak může mít někdo pohřeb hezký?
Jak může být rozloučení hezké?
Připadalo mi to zvláštní.
Směšné. Neuctivé.
Jenže tentokrát jsem odcházela z rozloučení s kamarádkou já.
A když se mě doma syn zeptal, jaké to bylo, odpověděla jsem bez přemýšlení:
„Měla to hezký.“
V tu chvíli jsem se zarazila.
Protože jsem najednou přesně věděla, co ta věta znamená.
Neznamená, že člověk chtěl odejít.
Neznamená, že to nebylo smutné.
Neznamená, že by rodina netoužila po dalších společných letech.
Znamená to něco úplně jiného.
Že byl život naplněný láskou.
Že po člověku zůstalo něco dobrého.
Že když odešel, přišli lidé, kteří na něj vzpomínali s vděčností.
A tehdy jsem pochopila ještě jednu věc.
Věk člověka neprozradí vrásky.
Neprozradí ho bolavá kolena.
Neprozradí ho ani šedivé vlasy.
Někdy ho prozradí jediná věta.
Věta, které se kdysi smál.
A kterou jednoho dne řekne sám.
„Měla to hezký.“
A zase se směju.
Tentokrát sobě.
