Článek
Slovo místo argumentu. Jediná nálepka místo vysvětlení, co je na mém názoru nesprávné, které údaje nesedí a jaký pohled nabízí druhá strana. V českých internetových diskusích někdy stačí napsat „dezolát“ a odejít s pocitem intelektuálního vítězství.
Jenže nad kým jsme zvítězili?
Nad člověkem? Nad jeho názorem? Nebo pouze nad vlastní povinností přemýšlet?
Kdysi znamenal dezolát člověka zpustlého, zuboženého či mravně sešlého. Dnes může být tímto slovem označen člověk, který nevěří vládě, prezidentovi, věří nesprávným zdrojům, chodí na demonstrace, šíří konspirace — ale také někdo, kdo jen položil nepříjemnou otázku. Do jednoho pytle se vejde fanatik, pomýlený člověk, kritik i obyčejný pochybovač i člověk s kritickým myšlením, někdo, kdo s námi nesouhlasí.
A právě v tom je ta nálepka tak pohodlná.
Nemusím napsat: „S vaším názorem nesouhlasím, protože údaj, ze kterého vycházíte, není správný.“
Nemusím připojit odkaz, vysvětlit souvislosti ani připustit, že druhý může mít v něčem pravdu.
Napíšu pouze:
Dezolát.
A je hotovo.
Možná to na okamžik působí jako síla. Ve skutečnosti je to ale často rezignace na rozhovor, který neumíme vést.
Píšu si tyto úvahy především pro sebe. Když svůj názor vyslovím, může znít naprosto jasně. Když ho ale napíšu, několikrát přečtu a začnu opravovat, někdy zjistím, že je příliš jednoduchý. Že mi chybí fakta. Že jsem byla nespravedlivá. Nebo že si za ním naopak stojím ještě pevněji. Psaní mě nenutí vyhrát. Nutí mě domyslet větu až do konce.Pokora neznamená nemít názor. Znamená připustit, že svůj názor musím umět vysvětlit — a že druhého člověka nemohu nahradit jedním hanlivým slovem.
